Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
118038.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2804/21
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2021 č. j. 24 Cdo 976/2021 -227 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 15 Co 448/2020 -202, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 1 , čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014 -3 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústav u vedlejší účastnice. Usnesením obvodního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014 -6 bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl téhož dne ze zdravotního ústav u propuštěn. Podáním ze dne 24. 7. 2014 stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá, neboť má za to, že pro jeho nedobrovolné umístění ve zdravotním ústav u nebyly naplněny zákonné důvody. Usnesením ze dne 4. 8. 2014 č. j. 19 L 1706/2014 -18 obvodní soud vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústav u dne 11. 7. 2014 bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. , o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Uvedené usnesení bylo k odvolání stěžovatele zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 1. 2015 č. j. 15 Co 427/2014 -29, neboť obvodní soud pochybil, nepřizval-li k jinému soudnímu roku stěžovatele ani jeho právního zástupce a nevyslechl je. Následné rozhodnutí obvodního soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 19 L 1706/2014 -42, jímž bylo opětovně rozhodnuto o zákonnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústav u, bylo - stejně jako potvrzující rozhodnutí městského soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 15 Co 527/2016 -55 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66 - zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018
sp. zn. II. ÚS 2545/17
(N 36/88 Sb. NU 499). Na něj navazujícím usnesením ze dne 8. 10. 2020 č. j. 19 L 1706/2014 -189 obvodní soud rozhodl, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústav u dne 11. 7. 2017 nebylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
3. Posledně uvedené usnesení obvodního soudu bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno napadeným usnesením městského soudu tak, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústav u bylo v souladu s příslušným ustanovením zákona o zdravotních službách. Městský soud rekapituloval, že obvodní soud v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu doplnil dokazování znaleckým posudkem MUDr. Leblové a revizním znaleckým posudkem MUDr. Boreckého, přičemž oba znalce též vyslechl. Vyslechnut byl mimo jiné i MUDr. Roček, jenž vyhotovil znalecký posudek na objednávku stěžovatele. Na rozdíl od obvodního soudu však městský soud neshledal obsah znaleckých posudků jakkoliv rozporný s výpověďmi znalců (jejichž doslovný záznam byl zachycen v protokolu o jednání před obvodním soudem) ani s dalšími provedenými důkazy a skutečnostmi, jež vyšly v řízení najevo. Dle městského soudu všichni znalci shodně hodnotili chování stěžovatele v době přijetí do zdravotního ústav u jako atypické chování odůvodňující diagnózu schizotypní poruchy v kombinaci s intoxikací marihuanou, jejíž vyhodnocení mohlo důvodně vést přijímajícího lékaře k závěru, že umístěná osoba je nebezpečná pro sebe i pro své okolí a že její akutní stav není možno řešit jinak než nedobrovolnou hospitalizací. K závěrům znalce MUDr. Ročka městský soud doplnil, že ten řešil fakticky stav stěžovatele s odstupem času a s ohledem na to, že později stěžovatel již hospitalizován nikdy nebyl, kdežto znalci ustanovení soudem řešili otázku, zda stav, v jakém byl stěžovatel při přijetí do zdravotního ústav u, odůvodňoval nucenou hospitalizaci, a bylo tak zřejmé, proč se závěry MUDr. Ročka mohly odlišovat. Soud neshledal rozpor znaleckých závěrů ani s výpověďmi policistů, neboť ti posuzovali chování stěžovatele z laického pohledu, které všichni odborníci (včetně MUDr. Ročka) vyhodnotili jako neadekvátní, ani s výpovědí svědka (známého stěžovatele), který nebyl přítomen přijetí stěžovatele do zdravotního ústav u a vycházel pouze z následného stavu stěžovatele již pod vlivem medikace. Městský soud tak uzavřel, že omezení osobní svobody stěžovatele bylo v souladu se zákonem a v mezích, které Listin Listina stanoví.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro jeho nedobrovolnou hospitalizaci podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Rekapituluje skutkový stav zjištěný soudy a poukazuje na jednotlivé skutečnosti, které mají svědčit o tom, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl sebe či své okolí bezprostředně a závažným způsobem ohrožovat. Stěžovatel nebyl nikdy dříve léčen u psychiatra ani psychologa a nebezpečné jednání, které by mohlo odůvodňovat jeho převzetí do zdravotního ústav u, nezaznamenali ani zasahující policisté. Stěžovatel dále poukazuje na vady vypracovaných znaleckých posudků a rozpory ve výpovědích znalců a namítá, že závěry soudů neodpovídají tomu, k čemu znalci dospěli; ačkoliv stěžovatel na tyto rozpory poukazoval, soudy se jimi nezabývaly a dostatečně své závěry nevysvětlily. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje v postupu městského soudu, který změnil rozhodnutí obvodního soudu, aniž však sám znovu provedl dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 , čl. 90 až čl. 92 Ústav y). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. Jak uvedeno výše, Ústavní soud již ve stěžovatelově věci dříve rozhodl nálezem
sp. zn. II. ÚS 2545/17
. Shledal v něm pochybení obecných soudů zejména v tom, že v situaci, kdy bylo pokračováno v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústav u poté, co z něj byl stěžovatel již propuštěn, soudy neprovedly dokazování v plném rozsahu, a to přesto, že již nebyly vázány lhůtou sedmi dní stanovenou v čl. 8 odst. 6 Listin y a v § 77 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních. Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy stály na jedné straně názory lékařů (zaměstnanců vedlejší účastnice) a na druhé straně závěry svědků (zejména policistů coby úředních osob) a stěžovatele, bylo namístě přistoupit k zadání znaleckého posudku, jak ostatně stěžovatel v průběhu řízení navrhoval.
10. Po zrušení předchozích soudních rozhodnutí Ústavním soudem obvodní soud v dalším řízení zadal vypracování znaleckého posudku MUDr. Leblové a revizního znaleckého posudku MUDr. Boreckého. Jádrem stěžovatelovy argumentace je pak především nesouhlas se způsobem, jakým byly tyto znalecké posudky a výpovědi jmenovaných znalců (a znalce MUDr. Ročka) soudy hodnoceny. K tomu nicméně Ústavní soud připomíná, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Učinit by tak mohl pouze, dopustily-li by se soudy při hodnocení důkazů libovůle, zejména, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl-li by shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020
sp. zn. I. ÚS 1833/18
, ze dne 5. 9. 2017
sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677) a další].
11. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je však zřejmé, že se tento soud náležitě věnoval posouzení znaleckých posudků i výpovědí znalců z řízení před obvodním soudem (jejichž doslovný přepis měl městský soud k dispozici) a velice podrobně vyložil, jaké konkrétní skutečnosti ho vedly k závěru, že mezi výpověďmi znalců a jejich posudky, případně mezi znaleckými posudky navzájem, není zásadnějšího rozporu (srov. zejména body 18 až 27 odůvodnění usnesení městského soudu). Řádně je též zdůvodněn i na základě těchto (a dalších) důkazů učiněný závěr, že k hospitalizaci stěžovatele došlo v souladu se zákonem. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nespatřuje v procesu hodnocení důkazů městským soudem žádná zásadní pochybení, jež by mohla vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Totéž platí i o stěžovatelem rozporovaném postupu městského soudu, který přistoupil ke změně rozhodnutí obvodního soudu, aniž sám znovu provedl dokazování znaleckými posudky a aniž v odvolacím řízení znovu vyslechl znalce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předestřel totožnou námitku už ve svém dovolání, Ústavní soud považuje za dostatečné plně odkázat na příslušnou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž je daná námitka podrobně a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vypořádána (viz str. 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu