Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2849/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. -35 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2021 č. j. -10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle , a 2 d ve spojení s y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který spatřovala v tom, že vedlejší účastník předal její podnět ze dne 3. 8. 2020 k zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. MUFO 23468/2019 Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje s tím, že vedlejší účastník neshledal důvod k postupu podle , .

3. Krajský soud napadeným usnesením návrh odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že stěžovatelka se domáhala toho, aby jí vedlejší účastník vyhověl jako účastníku správního řízení a provedl sám přezkumné řízení. Jak však vyplývá z dlouhodobé a konstantní judikatury správních soudů, nemá soukromá osoba na zahájení řízení z moci úřední veřejné subjektivní právo.

4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud uvedl, že rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 3. 2021 č. j. -39, č. 4178/2021 Sb. NSS, učinil výslovný závěr, že se není možné domáhat ochrany proti nezahájení přezkumného řízení. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. o vrácení poplatku mohla stěžovatelka minimálně podat žalobu podle , , bez ohledu na to, zda je či není přípustný opravný prostředek na úrovni správních orgánů, což stěžovatelka rozporovala ve svém podnětu k přezkumnému řízení. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že nemohlo být nezahájení přezkumného řízení zásahem do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, neboť se jedná výlučně o dozorčí prostředek veřejné správy, přičemž stěžovatelka měla jinou možnost obrany proti původnímu rozhodnutí. Krajský soud tak rozhodl správně, odmítl-li její žalobu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že správní soudy pochybily, když se ztotožnily s postupem vedlejšího účastníka, aniž by měly najisto postaveno, že podle obsahu podnětu k přezkumnému řízení nešlo o odvolání proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. , zvlášť za situace, kdy ke dni vydání jejich rozhodnutí nebylo ukončeno řízení vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. . Stěžovatelka má za to, že správní soudy žalobu odmítly formalisticky s odkazem na nezasažení do stěžovatelčiných veřejných subjektivních práv, neboť není vyloučeno, že rozhodnutí ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. MUFO 23468/2019 nadále existuje.

III.

Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Stejně tak Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu (viz sub 4) o povaze přezkumného řízení podle hlavy IX . Jeho závěr, podle kterého není připuštěna soudní ochrana proti nezahájení přezkumného řízení, jelikož to slouží výlučně k ochraně zákonnosti, je ústavně konformní. K ochraně veřejného subjektivního práva mají adresáti správního rozhodnutí k dispozici jiné možnosti ochrany, což dokládá zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle . S ohledem na výsledek řízení nebylo možné stěžovatelce přiznat ani náhradu nákladů řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu