Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2621/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 432, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2021 č. j. -1984, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. února 2021 č. j. -1878 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. listopadu 2020 č. j. -1756, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , , , a d (dále jen " ") a a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle a odst. 2 písm. c) , , a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle a 3 . Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že si neoprávněně opatřil tzv. varnu a chemické látky k výrobě metamfetaminu, jež zčásti poskytoval i dalším osobám, a k další výrobě si opatřil téměř 6 000 tablet Nurofenu StopGrip (jako tzv. prekurzoru). Vyrobený pervitin pak poskytoval v rozsudku vyjmenovaným odběratelům. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k peněžitému trestu ve výši 150 000 Kč a trestu propadnutí věci (v něm konkretizovaných látek a výrobních pomůcek). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů a záznamů telekomunikačního provozu. Skutková zjištění z usvědčujících výpovědí pocházely zejména od osob, které od stěžovatele pervitin odebíraly. Tato zjištění jsou pak podporována výsledky provedené domovní prohlídky a zajištěné komunikace mezi stěžovatelem a dalšími osobami. Z nich jednoznačně vyplynula stěžovatelova řídící role v distribuci pervitinu. Ve stěžovatelově bydlišti byly nalezeny předměty nesoucí sice jen nepatrné stopy pervitinu, avšak značné množství prekurzorů a látek sloužících k výrobě pervitinu tzv. českou cestou. Okresní soud nepřisvědčil námitce obhajoby, že svědecké výpovědi jsou motivovány mstou stěžovateli anebo výsledkem policejního nátlaku. Ani jedna z těchto skutečností se neprokázala. Naopak bylo získanými dopisy prokázáno, že stěžovatel se pokoušel ovlivňovat výpovědi některých svědků.

3. K odvolání stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu. Ve zbytku ponechal rozsudek nezměněn. S výjimkou uvedené změny trestu se krajský soud beze zbytku ztotožnil se závěry soudu okresního.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy dovolací námitky mají podle něj pouze skutkovou nebo procesní povahu, pročež se jimi Nejvyšší soud nemůže zabývat. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor. Stěžovatelova vina byla prokázána dostatečným souborem důkazů, přičemž neprovedení dalších důkazů soudy dostatečně odůvodnily.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav a důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Tento postup pak (s formalistickým odůvodněním) posvětil i Nejvyšší soud. Nalézací soud dostatečně nevyhodnotil změny ve výpovědích svědků obžaloby a mezery ve skutkovém stavu vyplnil svoji vlastní představou. Dále de facto suploval práci státního zástupce a nedostatečně se přitom vypořádal s důkazními návrhy obhajoby. Stěžovatel uvádí, že mu soudy v rozporu s právními předpisy vytkly nezákonnost opatření tzv. varny (jejíž vlastnictví však stěžovateli nakonec stejně neprokázaly).

6. Své závěry soudy podle stěžovatele opřely o svědectví osob měnících své výpovědi z jimi potvrzeného důvodu, aby měly od policie klid, ač v jiných kauzách se tito svědci snaží spíše nevypovídat. Policie rovněž neověřovala, zda tito svědci (vesměs aktivní uživatelé drog) nejsou pod vlivem návykových látek, ač k tomu měla prostředky. Z toho důvodu jsou tyto důkazy podle stěžovatele procesně nepoužitelné. Soudy se u některých svědků ani nepokusily odstranit samotnými svědky přiznané pochybnosti o jejich věrohodnosti. U svědka S. pak soudy nezohlednily zjevnou disproporci mezi množstvím drogy poskytnuté údajně jiným osobám a svědkem (bezdomovcem) vylhaným enormním množstvím odebrané drogy. Obhajoba následně zjistila, že svědek S. hrál roli "korunního svědka" i v další drogové kauze. Jeho dvě výpovědi se měly podle stěžovatele porovnat a dát do souvislosti s jeho sociální a ekonomickou situací. Nehledě na to, že měl osobní motiv mstít se stěžovateli za odebrání auta kvůli dluhu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle y.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, aniž by konkrétně reflektoval skutečnost, že se soudy velmi podrobně s jeho námitkami vypořádaly. Stěžovatel byl uznán vinným na základě velkého souboru přímých i nepřímých důkazů, které vyloučily jakékoliv pochybnosti o stěžovatelově zapojení do výroby a distribuce drog. Hodnocení jednotlivých důkazů, jakož i rozporů a mezer mezi nimi, soudy věnovaly značnou pozornost. Odkázat lze zejména na obsáhlé odůvodnění rozsudku okresního soudu, který velmi podrobně hodnotil významné změny ve výpovědích několika svědků, které dal do kontextu s prokazatelnou snahou stěžovatele působit na svědky i po zahájení trestního stíhání. Nespokojil se však s tímto poznatkem a podrobil všechny učiněné výpovědi zevrubnému hodnocení z hlediska jejich konzistentnosti a logičnosti.

11. Namítá-li stěžovatel, že skutková věta obsahuje výtku k pořízení tzv. varny (jejíž samotné vlastnictví není podle stěžovatele protiprávní - viz sub 5), je třeba tuto námitku odmítnout s tím, že nereflektuje zbytek skutkové věty. Z něj jednoznačně vyplývá, že pořízení varny (a dalších chemikálií) tvoří podle okresního soudu součást jednoho skutku, spočívajícího, stručně řečeno, ve výrobě a distribuci pervitinu.

12. Přisvědčit nelze rovněž námitce o nepoužitelnosti výpovědí těch svědků, kteří jsou podle stěžovatele aktivními uživateli drog, a je tedy u nich podezření na ovlivnění jejich výpovědí vlivem návykových látek. Zejména je třeba odmítnout stěžovatelův názor, že taková skutečnost může učinit dané výpovědi procesně nepoužitelné. Bylo však povinností soudů tuto skutečnost zohlednit při hodnocení věrohodnosti předmětných výpovědí. Tomuto svému úkolu soudy dostály a vyloučily podstatný vliv této skutečnosti na věrohodnost většiny svědků zejména z toho důvodu, že v dané věci byl proveden důkaz desítkami svědeckých výpovědí. Rozpory mezi jednotlivými výpověďmi pak soudy dostatečně objasnily. Poukazuje-li stěžovatel zvlášť na výpověď svědka S., je třeba konstatovat, že i obsahem této svědecké výpovědi (a námitkami obhajoby k ní) se soudy podrobně zabývaly.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti již krajským soudem zrušené části rozsudku okresního soudu (viz blíže sub 3 a 7) podle jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu