Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2708/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pauka, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020, č. j. -50 a Nejvyššího správního soudu č. j. -40 ze dne 30. července 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces podle a d (dále jen jako "Listina").

2. Stěžovatel se ve správním řízení prostřednictvím žádosti o určení právního vztahu ve smyslu , domáhal vynětí své nemovitosti z památkové zóny, aby s ní mohl neomezeně nakládat. Žalované Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 19. 9. 2016, č. j. MK 57396/2016 OPP, k podané žádosti deklarovalo, že stěžovatelův dům č. p. X, K., leží na území památkové zóny, prohlášené s účinností od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje za památkovou zónu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel posléze rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne 7. 4. 2017, č. j. MK 12763/2017 OLP, zamítl a rozhodnutí ministerstva potvrdil.

3. Proti závěru správních orgánů stěžovatel brojil před správními soudy. Nejprve Městský soud v Praze žalobu zamítl s tím, že platnost vyhlášky krajského národního výboru nebyla stěžovatelovými argumenty zpochybněna, resp. jeho argumenty zpochybnily zákonnost procesu přijímání vyhlášky. Městský soud rovněž potvrdil pravost a závaznost mapy městské památkové zóny Králíky.

4. Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti závěry prvostupňového soudu potvrdil a shledal jeho rozhodnutí plně přezkoumatelným (všechna rozhodnutí jsou dostupná na webu www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje).

5. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím správních soudů, která označuje za nepřezkoumatelná. Podle stěžovatele bylo vyhlášení památkové zóny stiženou vadou, vyhláška je totiž neurčitá, s názvem obce není operováno. Dle stěžovatele nelze z vyhlášky seznat vyhlášení památkové zóny právě v předmětné obci. Tím byl porušen princip právní jistoty stěžovatele, který nyní nemůže s nemovitostí volně nakládat. Neurčitost vyhlášky nikdy nebyla (ani ve správním, ani v soudním řízení) vyjasněna. Dle stěžovatele mapa nemůže být obecně závazným předpisem, jakožto příloha vyhlášky, a nemá obecnou závaznost. Mapa se nikdy nestala přílohou právního předpisu, a nemůže tudíž založit omezení stěžovatele s majetkem nakládat.

II. Hodnocení ústavní stížnosti

6. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu , o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , . Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

10. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti nepředstavuje nic jiného, než pokračující polemiku s obecnými soudy. Ze spisu je Ústavnímu soudu patrné, že stěžovatel vedl před správními orgány a správními soudy několik řízení, v nichž se snažil dosáhnout kladného stanoviska orgánu státní památkové péče k výměně oken v jeho nemovitosti za plastová. Z obsahu rozhodnutí správních soudů je zjevné, že se konkrétními argumenty stěžovatele soudy dostatečně zabývaly plně přezkoumatelným způsobem. Nadto je rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a jeho závěry nepředstavují ani nepřípustný formalismus. Námitky stěžovatele svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů.

11. V řízení podle o určení právního vztahu, jak správně poukázal již kasační soud, je smyslem vedení řízení odstranění sporu nebo odstranění nejasností, které brání dotčené osobě v uplatnění jejích práv a které nelze vyřešit či odstranit v jiném řízení či prostřednictvím vydání osvědčení. Typicky je určeno k vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly předmětem autoritativního vyřešení ze strany veřejné správy (v řízení o určení právního vztahu je např. možno posuzovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace, která se odvíjí od naplnění faktických znaků). Toto řízení proto není "superrevizním" prostředkem ve vztahu k jiným správním rozhodnutím (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. - 192 a č. j. - 75, a ze dne 7. 7. 2016, č. j. - 64). Stejně tak neslouží ke zpochybnění vyhlášení zákonnosti vyhlášky aplikovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. - 45).

12. Odpovědi na veškeré stěžovatelem přednesené otázky v ústavní stížnosti již byly (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny, obsah ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014

sp. zn.

(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016

sp. zn.

].

13. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.

14. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. října 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu