Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2519/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Hrušky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, sídlem Ludvíka Kuby 803, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. -394, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. -356 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. září 2018 č. j. -238, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v , a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. , se podává, že stěžovatel se v předmětném řízení domáhal náhrady ušlého zisku v celkové výši 728 080 Kč, jež měla být součtem neinkasovaného nájemného za pronájem čtyř rodinných domů, ušlého v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a s nesprávným úředním postupem Městského úřadu Slaný, stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad").

3. Obvodní soud v pořadí třetím rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 228 332 Kč s příslušenstvím, ve zbytku, tj. co do části úroků z prodlení z částky 228 332 Kč žalobu zamítl (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 94 167 Kč s příslušenstvím, ve zbytku, tj. co do částky 2 914 Kč s úrokem z prodlení a co do části úroků z prodlení z částky 97 081 Kč žalobu zamítl (výrok II.), dále zamítl žalobu co do částky 232 917 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu co do částky 168 750 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku 228 332 Kč s příslušenstvím, zamítl, jinak odvolání vedlejší účastnice proti výroku I. co do zbylé části příslušenství odmítl (výrok I.), ve výrocích II., III., IV. jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III.).

5. Rozsudek městského soudu ve věci samé napadli stěžovatel i vedlejší účastnice dovoláními, která však Nejvyšší soud podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vady, dovolání vedlejší účastnice bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dovolání stěžovatele neobsahuje náležitosti vyžadované v , neboť stěžovatel v něm nevymezil žádnou právní otázku (podle ), na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý nesouhlas s rozsudkem městského soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl městský soud stěžovatelovu věc posoudit, podle Nejvyššího soudu výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání k posouzení jeho přípustnosti nenaplňují.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení věrohodně prokázal a doložil, že škodu způsobila úmyslně Ing. Horáčková v pozici úřední osoby, a to vedoucí stavebního úřadu. Stěžovatel poukazuje na to, že podle judikatury Ústavního soudu jsou veškerá rozhodnutí vydaná podjatou úřední osobou nezákonná. Proto stěžovatel považuje snahy Ministerstva pro místní rozvoj a obecných soudů o přesunutí zodpovědnosti za škodu ze stavebního úřadu na stěžovatele, resp. argumentaci, že stěžovatel měl jednat jinak, za nedůvodné. V této souvislosti stěžovatel dále poukazuje na právní názor Ústavního soudu, že "není přípustné, aby si soud, který rozhoduje o náhradě škody, sám posuzoval nezákonnost" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016

sp. zn.

(N 150/82 SbNU 379), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

7. Stěžovatel poukazuje na to, že stavební úřad, Ministerstvo pro místní rozvoj i obecné soudy postupovaly pod tlakem státu tak, aby žaloby o náhradu škody byly zamítnuty. Tím byly porušeny základní principy a ideje práva a spravedlnosti. Obecné soudy rozhodovaly o náhradách škod podle objednávky státu. Tím byl porušen princip rovnosti zbraní, vycházející ze zásady a ústavního principu, že před soudem jsou si strany rovny.

8. Soudkyně obvodního soudu chybně odůvodnila své rozhodnutí o zamítnutí části nároku tím, že na základě vydání souhlasu s předběžným užíváním nemůže vlastník dům pronajmout a že nájemníci nemohou v tomto domě získat trvalý pobyt (tuto skutečnost stěžovatel vyvrátil jednak "posudkem autorizovaného inspektora a jednak praxí u rodinného domu čp. X, kde doložil trvalý pobyt nájemce Kozelky"). Následně pak soudci městského soudu nedospěli k závěru, že důvod zamítnutí obvodního soudu byl nepodložený a chybný, ale sami argumentovali ještě absurdnějším pro zamítnutí nároku, a to, že účastníci smlouvy o nájmu měli v úmyslu "odložit účinnost smlouvy na neurčito", což je nelogické, neboť zájmem nájemců bylo "co nejdříve se nastěhovat" a logickým zájmem pronajímatele bylo "co nejdříve pobírat nájemné". To si mohl soud ověřit výpovědí svědků. Stěžovatel namítá, že v daném případě existuje příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími stavebního úřadu a vznikem škody. Popsané jednání soudů je podle stěžovatele "hrubě protiústavní", a navíc vytváří prostředí pro korupci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl.

10. K přípustnosti ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu viz odůvodnění sub 17.

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí skutečnost, že jeho dovolání Nejvyšší soud důvodně odmítl pro vady. V takové situaci musí Ústavní soud omezit svůj přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze na posouzení neústavností důvodu, na němž je postaveno, tedy na to, zda dovolání trpí vadami, případně že není přípustné. V tomto ohledu ale ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by napadené usnesení nemohlo z hlediska ústavnosti obstát. Tato skutečnost nutně vede k závěru o její neopodstatněnosti.

14. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními a správně dovodil, že dovolání je vadné, když dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v , neboť stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Svůj závěr o vadnosti podaného dovolání Nejvyšší soud přitom dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.

15. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v době podání dovolání k problematice náležitého vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

17. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu - nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , zejm. II. výrok a body 59 a násl.).

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle a v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu a napadenému rozsudku obvodního soudu jako návrh nepřípustný podle téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu