Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1768/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Radka Kvasničky, zastoupeného Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2021 č. j. -302, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2020 č. j. -252 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. ledna 2020 č. j. -186, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 2. 7. 2021 doplněnou podáním ze dne 8. 7. 2021 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení podle y, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 č. j. -186 zamítl výrokem I. žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu vedlejší účastnicí řízení (žalovanou) podle , , ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nadbytečnosti, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a svědečném (výrok III.). Okresní soud vzal za prokázané, že výpověď z pracovního poměru byla co do formy řádně podána, byla podepsána osobou k tomu zaměstnavatelem zmocněnou (personálním ředitelem), byla stěžovateli řádně předána a obsahovala zákonný a dostatečně konkretizovaný důvod [ ]. Dále se zabýval předpoklady pro výpověď z důvodu organizačních změn, přičemž dovodil, že rozhodnutí o organizačních změnách v souvislosti s restrukturalizací bylo vedlejší účastnicí řízení řádně přijato, týkalo se mj. i pracovní pozice stěžovatele a stěžovatel s ním byl seznámen. Okresní soud se konečně vyjádřil k dalším námitkám stěžovatele (např. zastírání skutečného důvodu ukončení pracovního poměru, nevěrohodnost výpovědí některých svědků, nesplnění oznamovací povinnosti o hromadném propouštění ve smyslu ), které neshledal důvodnými.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 10. 2020 č. j. -252 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry okresního soudu, k nimž pouze doplnil rozšířenou argumentaci k organizačním změnám a jejich dopadu na stěžovatele. Dále se vyjádřil ke stěžovatelovu tvrzení, že skutečným (organizačními důvody pouze zastřeným) důvodem výpovědi byla obava vedlejší účastnice řízení z důsledků, které pro ni mohl stěžovatelem dříve utrpěný pracovní úraz.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2021 č. j. -302 odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a v dovolacím řízení nebylo možno pro uvedený nedostatek pokračovat. Stěžovatel totiž nezpochybňoval právní posouzení věci krajským soudem, nýbrž především správnost skutkových zjištění soudů, dále nesouhlasil s tím, jak krajský soud hodnotil provedené důkazy a předkládal od zjištění soudů odlišné skutkové závěry, na nichž pak budoval své vlastní a od krajského soudu odlišné právní posouzení věci.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Všechna rozhodnutí obecných soudů považuje za nesprávná a porušující základní zásady vyplývající zejména ze , , ve znění pozdějších předpisů, např. zásada poctivosti jednání v právním styku, zákaz zneužití práva apod. Stěžovatel akceptuje skutečnost, že soudům náleží hodnotit provedené důkazy, avšak tato premisa je irelevantní, nesledují-li soudy konkrétní rámec soudního řízení, který stěžovatel vymezuje z jeho pohledu rozhodnými otázkami (např. zda byl skutečně nadbytečný, zda se snížil skutečně stav zaměstnanců, proč mu bylo uděleno více výpovědí atd.). Podle stěžovatele nepostupovaly obecné soudy v souladu s , nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti, nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nepřipustily důkazy výpověďmi osob, které stěžovatel navrhoval, nevypořádaly se s námitkami a tvrzeními stěžovatele (zmiňuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož musí při organizační změně dojít k faktickému početnímu snížení zaměstnanců na dané pozici) apod. Nejvyššímu soudu vytýká, že obsah jeho dovolání hodnotil tendenčně, když nesprávně konstatoval, že stěžovatel obsah svého dovolání zaměřil na polemiku s hodnocením prováděných důkazů. Dále uvádí, že nebyl pro vedlejší účastnici řízení nadbytečným, a přesto obdržel výpověď z pracovního poměru. V této souvislosti zdůrazňuje, že nadbytečnost se musí projevit fakticky, a to snížením počtu stavu zaměstnanců. Rozsudku krajského soudu vytýká jeho překvapivost a nevypořádání se s objektivními skutečnostmi, které vyplývají z rozsudku okresního soudu. Dále stěžovatel rozebírá rozsudek krajského soudu a podrobně se vyjadřuje k jeho jednotlivým bodům, v nichž se podle jeho názoru odchýlil od ustálené praxe, argumentačně se nevypořádal s jeho námitkami, či postupoval jinak nesprávně. V této pasáži (bod IV. ústavní stížnosti), stejně jako v další části věnované přípustnosti ústavní stížnosti (bod V. ústavní stížnosti), pak stěžovatel téměř doslovně opakuje argumentaci, kterou uplatňoval již v dovolání. Doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2021 v tomto směru nepřineslo zásadní obsahové změny v argumentaci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozsudku krajského soudu (ostatně významná část ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou stěžovatel uplatňoval již v dovolání, jímž brojil právě proti rozsudku krajského soudu). Pochybení Nejvyššího soudu pak spatřuje v tom, že obsah jeho dovolání hodnotil tendenčně, když nesprávně konstatoval, že stěžovatel obsah svého dovolání zaměřil na polemiku se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením prováděných důkazů, jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím jeho dovolání.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní soud z dovolání, s nímž se měl možnost seznámit z příslušného spisu, který si vyžádal od okresního soudu (sp. zn. ), ověřil, že stěžovatel skutečně brojil výhradně proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů (k tomu také podrobný rozbor a vypořádání jednotlivých stěžovatelových námitek obsažený v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Byť stěžovatel tento názor zpochybňuje a v ústavní stížnosti se proti němu vymezuje tvrzením, že Nejvyšší soud hodnotil obsah jeho dovolání tendenčně nebo že jej nesprávně interpretoval, nelze mu dát zapravdu.

10. Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu považuje za logicky odůvodněné, právně konzistentní a přesvědčivé. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by Nejvyšší soud obsah jeho dovolání hodnotil jakkoliv tendenčně nebo že by jeho rozhodnutí bylo založeno na svévoli, či z jiného důvodu působilo překvapivě. K uvedenému lze podotknout, že přezkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, včetně posouzení relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu, přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Nadto platí, že vymezení a posouzení splnění náležitostí dovolání a jeho následné odmítnutí je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny především obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. použití procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních, což však není stávající případ. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

11. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. V této souvislosti nelze v prvé řadě přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v (stěžovatel totiž zpochybňoval správnost skutkových zjištění soudů, nesouhlasil s tím, jak krajský soud hodnotil provedené důkazy, nebo předkládal od zjištění soudů odlišné skutkové závěry). Byť to Nejvyšší soud nevyslovil explicitně, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro existenci vad (absence řádného dovolacího důvodu), o čemž svědčí mj. výrok v odůvodnění, že pro tento nedostatek (uplatnění jiného dovolacího důvodu) nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Podle musí být v dovolání vedle ostatních náležitostí mimo jiné uveden důvod dovolání, tj. nikoliv jen to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě absence tohoto vymezení, resp. v případě uvedení nesprávného dovolacího důvodu, je dovolání podle odmítnuto.

12. Neuplatnil-li stěžovatel způsobilý dovolací důvod a neumožnil-li tak Nejvyššímu soudu, aby se, byť kvazimeritorně, zabýval jeho dovoláním (v dovolacím řízení nebylo možno pro nedostatek spočívající v absenci vymezení dovolacího důvodu pokračovat), má tato skutečnost nevyhnutelné procesní důsledky pro posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vůči předchozím procesním prostředkům k ochraně práva stěžovatele (tedy proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu), neboť přípustnost ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům je založena na vyčerpání předchozích procesních prostředků.

13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání ze shora zaznamenaných důvodů - řádně - odmítnuto (pro absenci uvedení způsobilého dovolacího důvodu), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. věta za středníkem ), tedy jinými slovy, je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně i obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu