Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2369/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) P. M., b) K. R. L. a nezletilých c) G. K. L. M. a d) R. K. L. M., zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 č. j. -123 a s ní spojenému návrhu na zrušení části ustanovení , o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech: "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Rozsudkem dovolacího soudu došlo podle jejich názoru k zásahu do práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, porušení mezinárodněprávních závazů České republiky a práva Evropské unie. Konkrétně namítají zejm. porušení , , a d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a a Úmluvy o právech dítěte. Spolu s ústavní stížností podávají stěžovatelé i návrh na zrušení části ustanovení , o mezinárodním právu soukromém (dále jen " "), ve slovech "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva".

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé a) a b) podali k Okresnímu soudu v Nymburce návrh na uznání rozhodnutí Vrchního soudu státu New Jersey, okresu Bergen, Spojené státy americké, kterým bylo rozhodnuto o osvojení nezletilých G. K. L. M. a R. K. L. M., osvojiteli P. M. a K. R. L., kteří vstoupili do registrovaného partnerství. Soud prvního stupně návrh zamítl, neboť podle ustanovení lze cizí rozhodnutí o osvojení v České republice uznat pouze v případě, že se to nepříčí veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Vzhledem k tomu, že podle , (dále jen "obč. zák."), není společné osvojení dítěte registrovaným párem přípustné, nejsou podle soudu prvního stupně dány ani podmínky pro uznání rozhodnutí. Krajský soud v Praze jako soud odvolací podal k Ústavnímu soudu podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") návrh na zrušení části ustanovení ve slovech "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva". Ústavní soud shledal napadenou část ustanovení ústavně souladnou a nálezem

sp. zn.

návrh zamítl. Odvolací soud následně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé a) a b) dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Stejně jako soud prvního stupně a soud odvolací odkázal na a obč. zák. Protože je společné osvojení nezletilých dětí možné pouze manželi, nelze cizozemské rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o společném osvojení dětí registrovanými partnery, uznat. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Současně se také domáhají zrušení části ustanovení , ve slovech: "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva".

Stěžovatelé uvádějí, že jsou si vědomi existence plenárního nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. S jeho zněním se však nemohou ztotožnit, neboť Ústavní soud rozhodoval jen o některých ústavně-právních námitkách. Znovu tedy polemizují s ústavní souladností části ustanovení . V ústavní stížnosti odkazují na odlišná stanoviska soudců k výroku a odůvodnění nálezu. Vedle toho stěžovatelé namítají, že výklad je nezbytné provádět v souvislosti s ustanovením , podle něhož registrované partnerství a obdobné poměry a jejich účinky, způsobilost k jejich uzavření, způsob uzavření a jejich zrušení, neplatnost a neexistence se řídí právním řádem státu, v němž se registrované partnerství nebo obdobný poměr uzavírá nebo uzavřelo. Stejný právní řád se použije i pro úpravu osobních a majetkových poměrů partnerů. Mezi osobní poměry lze podle stěžovatelů podřadit i osvojení dítěte. V ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvádějí praktické důsledky nemožnosti navrhovaného uznání rozhodnutí. Rozsáhlá část ústavní stížnosti je věnována výsledkům výzkumů dětí vychovávaných lesbickými nebo gay páry.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Ústavní soud v něm došel k závěru, že "požadavek zákona o mezinárodním právu soukromém ( ), aby cizí rozhodnutí o osvojení pro účely jeho uznání v České republice bylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními českého práva, není v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Jde o projev suverenity České republiky v podobě primátu českého práva na území České republiky, tím spíše, jde-li o otázku statusovou (pravidla pro osvojení), v níž má ústřední roli zákonodárce s ohledem na společenské a kulturní prostředí.". Ústavní soud tedy neshledal znění , resp. jeho napadenou část, protiústavním a návrh Krajského soudu v Praze na jeho zrušení zamítl. Nejvyšší soud s odkazem na y zdůraznil vázanost uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu. Na základě a obč. zák. došel k závěru, že soud prvního stupně i soud odvolací při aplikaci těchto ustanovení nijak nepochybily, když došly k závěru, že cizozemské rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o společném osvojení dítěte osobami žijícími v registrovaném partnerství, nelze uznat. Nejvyšší soud dále zaujal stanovisko, že pod manžele ve smyslu obč. zák. registrované partnery nelze podřadit, ustanovení jednoznačně stanoví definici manželství jako trvalého svazku muže a ženy. Vypořádal se i s dalšími dovolacími důvody, zahrnujícími zejm. rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu, možným výkladem v souvislosti s ustanovením , zásahem ustanovení do základních práv a základních práv dětí.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že se Nejvyšší soud řádně zabýval všemi námitkami stěžovatelů a podrobně a srozumitelně objasnil, proč dovolání stěžovatelů zamítl, včetně jeho vázanosti nálezem Ústavního soudu. V závěrech Nejvyššího soudu tak nelze nalézt pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují i závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které zamítly jejich návrh a podle názoru stěžovatelů se pouze odvolaly na nelogické a protiústavní ustanovení, aniž by se pokusily o jeho ústavně konformní výklad (bod 48 ústavní stížnosti). Jejich rozhodnutí v ústavní stížnosti ovšem nenapadají, ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je však Ústavní soud ve svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže. K přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího proto Ústavní soud nepřistoupil.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém jako návrh akcesorický ve smyslu ve spojení s sdílí její osud. Ústavní soud se ostatně již ústavností napadené části ustanovení jednou zabýval, když výše zmiňovaným nálezem

sp. zn.

návrh na zrušení části tohoto ustanovení zamítl. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že Ústavní soud v předmětném nálezu neposuzoval napadené ustanovení z hlediska práva na ochranu rodinného života. Opětovný návrh by tak představoval překážku věci rozsouzené a byl nepřípustný [ , , ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu