Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2274/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 č. j. -542 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2021 č. j. -513, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení y a d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 je vedeno opatrovnické řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byl nezletilému synovi stěžovatele jmenován opatrovník Městská část Praha 6 - Úřad městské části, Čs. Armády 23. Stěžovatel byl následně jmenován členem Komise pro sociálně-právní ochranu dětí - zvláštního orgánu Městské části Prahy 6. Stěžovatel v opatrovnickém řízení vznesl pochybnosti o nestrannosti, resp. nevhodnosti opatrovníka nezletilého, a to jak k jednotlivým pracovníkům, tak i k celému oddělení. Tu odůvodnil tím, že Komise, jejímž je členem, vykonává činnost týkající se mimo jiné poradního a supervizního orgánu při projednávání obtížných a komplikovaných případů, které řeší právě oddělení péče o rodinu a děti. Návrh stěžovatele na vyloučení Městské části Praha 6 jako kolizního opatrovníka Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 i usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze rozhodly o jeho návrhu na vyloučení kolizního opatrovníka, Městský soud v Praze ale v odůvodnění svého rozhodnutí zároveň uvedl, že je toho názoru, že není dána pravomoc soudů rozhodovat o námitce podjatosti a stěžovatele v odůvodnění odkázal na správní řízení. V takové situaci tedy neměl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit. Stěžovatel k tomu uvádí, s odkazem na nález

sp. zn.

, že takový postup nemá k dispozici. Ustanovení se dotýká pouze konkrétních osob, nikoliv orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako celku. Stěžovatel však vyslovil pochybnosti nejen ve vztahu ke konkrétním osobám, ale i celému úřadu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti opakuje své námitky týkající se nevhodnosti soudem ustanoveného opatrovníka nezletilého syna stěžovatele, vycházející z jeho členství v Komisi pro sociálně-právní ochranu dětí. Stěžovatel je tak v úzkém kontaktu s pracovníky oddělení péče o děti a rodinu a nemá zájem na tom, aby byla z tohoto důvodu záležitost jeho nezletilého syna ovlivňována, ať již pozitivně, nebo negativně. Stěžovatel v souvislosti s tím rovněž odkazuje na nález

sp. zn.

, když soud prvního stupně ani soud odvolací toto rozhodnutí nerespektovaly a rozhodly v rozporu s ním. Podle stěžovatele zde vyvstává pochybnost, zda kolizní opatrovník vystupuje v nejlepším zájmu dítěte. Stěžovatel namítá i nedostatečná odůvodnění obou rozhodnutí.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky . Ústavní soud se dále zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti v této věci. K tomu v jiné věci uvedl: "Obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo" (

sp. zn.

). Ústavní stížnost tak již byla připuštěna i proti rozhodnutím o ustanovení kolizního opatrovníka (srov.

sp. zn.

,

). Námitkami vůči koliznímu opatrovníkovi se Ústavní soud odmítl zabývat tehdy, když je stěžovatel neuplatnil v odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka (srov.

sp. zn.

). V dané věci však nastala skutečnost, kterou stěžovatel odůvodňoval návrh na vyloučení kolizního opatrovníka, až poté, co rozhodnutí o jeho jmenování nabylo právní moci. Její uplatnění v odvolání bylo tedy fakticky vyloučeno. Ústavní stížnost proto shledal Ústavní soud jako přípustnou.

Po posouzení argumentace stěžovatele i obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

).

Soud prvního stupně i soud odvolací rozhodly o návrhu otce na vyloučení Městské části Praha 6 jako kolizního opatrovníka. To zcela v souladu se stěžovatelem zmiňovaným nálezem

sp. zn.

, podle něhož nelze řešit námitky vůči nevhodnému ustanovení orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako celku vnitřním postupem tohoto orgánu. Podání stěžovatele oba soudy posoudily z hlediska toho, zda soudem ustanovený kolizní opatrovník v řízení vykonává řádně své povinnosti a řádně uplatňuje a brání práva zastupovaného nezletilého. Z odůvodnění rozhodnutí nijak nevyplývá, že by odvolací soud odmítl svoji pravomoc v dané věci, stěžovatelem namítaný odkaz odvolacího soudu na postup podle se dotýkal případné námitky podjatosti. Z rozhodnutí přitom vyplývá, že určité kroky stěžovatel ve správním řízení učinil. Ústavnímu soudu zde nepřísluší hodnotit, zda je takový postup možný či vhodný (k tomu srov.

sp. zn.

), neboť nebyl podkladem pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu. K polemice stěžovatele se závěry soudů ohledně vhodnosti a nestrannosti ustanoveného kolizního opatrovníka Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody, které vedly soudy k zamítnutí návrhu stěžovatele, byly v odůvodněních napadených rozhodnutí podrobně rozvedeny. Postup soudů odpovídá i závěrům obsaženým v nálezu

sp. zn.

. V průběhu řízení, což konstatovaly oba soudy, nebylo zjištěno, že by kolizní opatrovník neplnil řádně svoji funkci a nehájil práva či nevystupoval v zájmu nezletilého.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu