Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2295/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Hrudky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021 č. j. -248, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021 č. j. -200 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2021 č. j. -158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (povinný v rámci exekuce) se v řízení před obecnými soudy domáhal zastavení exekuce vedené na jeho majetek na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2006 č. j. -13 k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné CASPER UNION s. r. o. ve výši 2 448 279,95 Kč s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. Konstatoval, že stěžovatel se sice nachází ve stavu nemajetnosti, to však neznamená, že se v brzké době opět nezařadí do pracovního procesu (je v produktivním věku - 48 let). V opačném případě by byl stěžovatel nespravedlivě zbaven břemene k plnění závazků uložených exekučním titulem a prakticky by těžil z protiprávního činu. V odůvodnění soud rovněž odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usneseních sp. zn. , či .

4. Odvolací soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl přitom ke stejnému závěru, že vzhledem k věku stěžovatele lze důvodně předpokládat jeho pracovní zařazení v průběhu dalších let; stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje závažné a relevantní důvody, které by mu bránily ve výdělečné činnosti. K tomu soud dodal, že s ohledem na tvrzení stěžovatele, že je nemajetný, není adresátem žádných sociálních dávek, není jasné, z čeho uspokojuje své životní potřeby po dobu uplynulých 15 let. Podle soudu nelze odhlédnout ani od toho, že je právně zastoupen, kdy jeho zástupce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Stěžovatel byl rovněž členem bytového družstva na adrese X, ohledně něhož převedl členská práva poté, co již nabyl právní moci exekuční titul. Nyní je trvale hlášen a udává adresu, která je sídlem Úřadu městské části P. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel nemá zájem na plnění uložené povinnosti a je podle něj pravděpodobné, že disponuje příjmy či majetkem, které se doposud soudnímu exekutorovi nepodařilo zjistit.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, v souladu s ustálenou judikaturou není pro zastavení exekuce samo o sobě důvodem skutečnost, že exekuce probíhá bezúspěšně již po delší dobu, pokud lze v budoucnosti očekávat (nikoliv jen hypoteticky) změnu v majetkových poměrech stěžovatele. Naopak, exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel a existuje reálná šance na vymožení pohledávky; k tomu provedl odvolací soud vlastní šetření a zjistil, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. K tomu Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud se neomezil pouze na paušální tvrzení ohledně produktivního věku stěžovatele, ale vzal v potaz všechny okolnosti rozhodné pro projednávanou věc, z nichž lze bezesporu důvodně předpokládat reálnou šanci na "nalezení" postižitelného majetku stěžovatele (viz předchozí bod).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů, a to zejména pokud jde o aplikaci závěrů judikatury Nejvyššího soudu na danou věc. Stěžovatel "má za to, že soudy se neřídily ani vlastní judikaturou". Odkazuje přitom na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

a tvrdí, že nelze přehlížet bezúčelnost exekuce vedené přes 15 let, aniž by bylo cokoliv vymoženo.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. V nyní posuzované věci se však - právě jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není.

9. Předně je zapotřebí uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

. Uvedené uvádí přesto, že si je vědom (jak ostatně plyne z obsahu samotné ústavní stížnosti), že předmětný nález se týká postupu orgánů činných v trestním řízení při zajištění peněžních prostředků. Právě proto však nelze závěry, k nimž dospěl Ústavní soud, aplikovat na nyní projednávanou věc. V rámci posuzování jednotlivých případů je zapotřebí klást důraz na jejich individuální aspekty a použití judikatorních závěrů je vždy podmíněno skutkovou a právní "obdobností" či blízkostí daného rozhodnutí. To však bezesporu na posuzovanou věc nedopadá.

10. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nadto vyplývá, že zejména pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a opakuje prakticky téže námitky, se kterými se však obecné soudy náležitě vypořádaly. Jeho jedinou ústavněprávní argumentací je odkaz na již zmiňované závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Tak tomu však v posuzovaném případě není. Obecné soudy - zejména odvolací soud - ve věci podrobně uvedly důvody, které je vedly k závěru o nemožnosti zastavení probíhající exekuce. Jak totiž správně konstatovaly, účelem exekuce je vymožení pohledávky oprávněné osoby, nikoliv zproštění povinnosti exekuované osoby platit své dluhy - nadto v případě, kdy stále není najisto postavena nemajetnost stěžovatele.

11. Ústavní soud na základě uvedeného uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu