Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1845/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, se sídlem Minská 38, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -1010 ze dne 28. 4. 2021 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. -900 ze dne 20. 11. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení zejména pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na respektování soukromého života a právem na spravedlivý proces. Dále namítá i zásah do svých náboženských svobod. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelova návrhu na změnu úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé dceři (stěžovatel požadoval buď výlučnou péči, nebo střídavou péči, když původně byla dcera svěřena do péče matky) a změně úpravy styku.

2. V původním řízení o péči o nezletilou bylo znaleckým posudkem shledáno, že je výchovná způsobilost otce snížena, což bylo zohledněno v rozhodnutích z roku 2014 tak, že dítě bylo svěřeno do péče matky. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností otce proti těmto rozhodnutím a tuto svým usnesením

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2017 odmítl. Okresní soud ve Vyškově nyní napadeným rozhodnutím č. j. -900 ze dne 20. 11. 2019 stěžovatelův návrh na změnu rodičovské odpovědnosti zamítl s tím, že se jeho nezletilá desetiletá dcera ponechává ve výlučné péči matky a dále rozhodl o rozšíření styku otce s nezletilou. Krajský soud v Brně rozhodnutím č. j. -1010 ze dne 28. 4. 2021 stěžovatelem napadený výrok okresního soudu o péči potvrdil, výrok rozsudku prvoinstančního soudu, týkající se rozsahu styku stěžovatele s dcerou, částečně nepodstatně změnil. Obecné soudy vyšly z toho, že jsou rodiče výchovně způsobilí obdobným způsobem a dále z toho, že se nezletilá dcera vyjádřila ve prospěch zachování stávajícího uspořádání (péče matky, styk s otcem). Nezletilá dále poukázala na to, že se stěžovatel o rodině matky vyjadřuje negativně, naopak matka nic takového o rodině stěžovatele neříká. Opatrovník doporučil stěžovatelův návrh zamítnout, neboť stávající uspořádání péče je pro nezletilou vhodné, a též upozornil, že u matky nezletilá žije s dvěma mladšími sourozenci. Bylo též zjištěno, že otec má výhrady k pravidlům nastaveným školou a má tendenci řešit se školou své rodinné záležitosti.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že je porušením jeho ústavně zaručených práv, pokud obecné soudy neprovedly výslech manžela matky a jeho bývalé manželky, vyvodil z toho totiž, že odmítly zkoumat rodinné poměry, ve kterých nezletilá vyrůstá u matky. Stěžovatel dále uvádí, že je to matka, kdo vykazuje neschopnost nalézt společnou rozumnou komunikaci. Stěžovatel dále namítá, že nesouhlasí s tím, že nezletilá byla vystavena stresové situaci spočívající ve "výslechu" před Krajským soudem v Brně, a též nesouhlasí s tím, že z "výslechu" nebyla pořízena zvuková nahrávka.

4. Stěžovatel dále poukazuje na předchozí usnesení Ústavního soudu v jeho věci s tím, že nebyla dostatečně zohledněna tématika odvezení dítěte ze společné domácnosti s otcem do velké vzdálenosti. Dále stěžovatel namítá, že se sice nezletilá v rámci soudního řízení vyjádřila ve prospěch zachování toho způsobu péče, který je nastaven (tedy péče matky a styk s otcem), nicméně údajně mu řekla, že se mu omlouvá, a že to tak musela říci. K otázce střídavé péče stěžovatel poukázal na to, že větší vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky svědčí střídavé péči. Stěžovatel též nesouhlasí s tím, jak soudy rozhodly ohledně jeho styku s dítětem v době židovských svátků, přičemž takový postup shledává jako výraz antisemitismu.

5. Ústavní soud se k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Aplikované principy shrnul například v nálezu

sp. zn.

ze dne 30. 12. 2014 následovně. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče.

V nyní posuzovaném případě je z napadených rozsudků zřejmé, že se obecné soudy pečlivě zabývaly schopnostmi obou rodičů zajistit vývoj dítěte i přáním dítěte. Navíc opatrovník přihlížel i k zachováním vazeb dítěte s mladšími sourozenci. Ústavní soud vychází z toho, že hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů a Ústavní soud by do něj mohl vstoupit, pouze pokud by hodnocení byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn.

ze dne 2. 1. 2017;

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999; či

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2000). K tomu však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.

6. Ústavní soud shledává jako naprosto adekvátní postup ze strany krajského soudu spočívající ve zjištění přání dítěte, včetně toho, že z tohoto zjišťování nebyl obstaráván záznam. Rozhovor s dítětem (poskytování informací dítěti, zjišťování jeho názoru) představuje úkon soudu sui generis, nejedná se o důkaz výslechem účastníka řízení. (dále jen " ") v , věta druhá sice uvádí, že "názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte". Tato formulace by mohla svádět k nesprávné interpretaci, že zjištění názoru dítěte (má se provést výslechem) je důkazním prostředkem, kterým se zjišťuje skutkový stav věci. Zákonodárce sice použil pojem "výslech", je však třeba jej vykládat v kontextu mezinárodních závazků České republiky. Úmluva o právech dítěte v článku 12, upravujícím právo dítěte na participaci, používá v českém překladu pojem "vyslyšení", v anglickém originále "to be heard"; stejný pojem potom výlučně užívá i Všeobecný komentář č. 12 Výboru pro práva dítěte OSN. Český překlad Evropské úmluvy o výkonu práv dětí pracuje s pojmy "být konzultováno" a "vyslechnout", anglický originál užívá pojem "to be consulted/consult", který se dá přeložit jako probrat nebo konzultovat. Protože inkorporuje Úmluvy o právech dítěte a Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, je nutno zjišťování názoru dítěte chápat jako součást procesu participace, nikoliv jako důkaz; a v tomto kontextu hovořit o vyslyšení a ne výslechu dítěte. Že zjištění názoru dítěte není výslechem účastníka, lze dovodit i ze systematického výkladu Toto ustanovení je umístěno v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě první, průběh řízení. Důkazní prostředky (včetně výslechu účastníků) jsou potom upraveny v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě druhé, dokazování. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud ke zjišťování názoru dítěte nepřistupoval jako k výslechu a neprovedl jeho záznam. Z provedeného vyslyšení dítěte je pak zřejmé, že bylo vyjádřeno přání dítěte zachovat stávající uspořádání. Navíc toto uspořádání umožňuje dítěti rozvíjet vazby s jeho sourozenci. Je tedy zřejmé, že z pohledu výše uvedených kritérií (míra zachování dalších rodinných vazeb a přání dítěte) je to matka, kdo naplňuje tato kritéria lépe než otec, a proto rozhodnutí obecných soudů není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem citované usnesení, jež Ústavní soud vydal ve stěžovatelově věci, se pak týká skutkových okolností z roku 2014, kdy ještě nebylo možno zjistit přání dítěte a navíc jeho závěry soudy zohlednily v povinnosti matky v souvislosti s předáváním dítěte.

7. Z pohledu stěžovatelova práva na náboženskou svobodu napadené rozhodnutí obstojí. I kdyby stěžovateli některá vyjádření v průběhu soudního řízení mohla připadat necitlivá k jeho víře, rozhodně to nenaplňovalo znaky antisemitismu. Uvolnění dítěte z výuky z důvodů náboženského vyznání jeho rodiče pak v kontextu nyní posuzované věci není možno nárokovat, neboť se dostává do kolize s právem dítěte na vzdělání i s veřejným zájmem na řádném průběhu vzdělávacího procesu.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů neshledal zásah do stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu