Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2244/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Evy S. (jedná se o pseudonym), zastoupená JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -359 ze dne 28. dubna 2021 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. -327 ze dne 16. prosince 2020 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. -291 ze dne 8. července 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle , a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců; poškozenou odkázal s nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, ignorování důkazů svědčících v její prospěch a nenaplnění subjektivní stránky trestného činu - existenci přímého úmyslu.

3. Stěžovatelka odmítá, že by se dopustila jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, je-li její tvrzení lživé, jeho nepravdu dovodily z faktu, že její druh, bývalý manžel poškozené, podal obdobné trestní oznámení na poškozenou již dříve, a stěžovatelka proto byla srozuměna s tím, že se její tvrzení nezakládá na pravdě. Podle stěžovatelky vůbec nebylo prokazováno, zda viděla stopy násilí a psychického týrání. Nebyly připuštěny ani jí předestřené důkazy - audiovizuální záznamy, jež by potvrdily pravdivost jejího trestního oznámení a vyvrátily dovozovaný úmysl.

4. Stěžovatelka tvrdí, že důkazy byly hodnoceny svévolně, případně byly opomenuty - k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. září 2005 (U 22/38 SbNU 579). Dále namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s její obhajobou a tuto námitku nedůvodně odmítl i Nejvyšší soud, který nesprávně posoudil její dovolání, které bylo podle stěžovatelky v pořádku, a v souladu se stanoviskem sp. zn. ze dne 4. března 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599) mělo vést k vydání kasačního rozhodnutí. Stěžovatelka poukázala rovněž na nález

sp. zn.

ze dne 14. června 2016 (N 113/81 SbNU 771), odkazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého musí obecné soudy na každou námitku explicitně reagovat, což se v jejím případě nestalo. Uvedeným postupem byl porušen princip presumpce neviny a byla porušena zásada i in dubio pro reo. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a 40 odst. 2 d (dále jen " "), jakož i v a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Z napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka podala trestní oznámení, jímž se domáhala zahájení trestního řízení a potrestání poškozené, která měla týrat svého nezletilého syna. V průběhu krátké doby to bylo již třetí trestní oznámení - první podal otec nezletilého (druh stěžovatelky) a druhé jeho babička. Trestní oznámení Policie České republiky založila, neboť i na základě předchozích šetření zjistila, že poškozená se trestného činu nedopustila. Skutečnost, že trestní oznámení byla podávána opakovaně s vysloveným záměrem revidovat předchozí zjištění a dosáhnout potrestání poškozené, byla orgány činnými v trestním řízení vyhodnocena jako křivé obvinění.

6. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích důkladně zabývaly naplněním všech znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu a podrobně popsaly, jaké důvody je k jejich závěrům vedly. Stěžovatelka přesto v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, aniž by na vyslovené závěry jakkoliv reagovala, natož aby je (byť jen zčásti) akceptovala. Skutková zjištění logicky vyplývají z důkazů, které nalézací soud provedl v dostatečném rozsahu, aniž by některé opomenul. Nevyvstaly ani pochybnosti, pro které by měla být uplatněna zásada in dubio pro reo nebo princip presumpce neviny ( y, Úmluvy). Obecné soudy se podrobně zabývaly trestním oznámením stěžovatelky jak ve vztahu k poškozené, tak i ve vztahu k předchozím trestním oznámením, přičemž rozhodným bylo právě trestní oznámení stěžovatelky (jeho obsah), a nikoliv fakt, že tak dříve učinil její druh nebo jeho matka.

7. Právo na přístup k soudu ( y) ani právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) zaručují spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, nezaručují rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení. Ani subjektivní přesvědčení stěžovatelky o naplnění dovolacích důvodů tyto samo o sobě nezakládá a nezakládá ani důvodnost ústavní stížnosti.

8. Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejích základních práv; obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a na základě řádně provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Ústavní soud nezjistil v jejich postupu žádná (natož závažná) pochybení ani znaky svévole.

9. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu