Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1610/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. -253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2019 č. j. -86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. července 2018 č. j. -50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a 3 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , které trvalo tři a půl roku. Soud dovodil, že úkony orgánů činných v trestním řízení byly činěny v přiměřených lhůtách a délka řízení byla ovlivněna důkazní složitostí dané věci. Ve věci rozhodovaly soudy tří stupňů. Hlavní líčení byla opakovaně odročována k žádostem obhájců a svědků. Z uvedených důvodů soud vyhodnotil celkovou délku jako přiměřenou. Judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkázal, nelze v daném případě aplikovat pro odlišné skutkové okolnosti.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Závěr soudů nižších stupňů o přiměřenosti délky daného trestního řízení neshledal zjevně nepřiměřeným a městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že délka daného trestního řízení nemůže být vzhledem k okolnostem případu hodnocena jako přiměřená. Všechny skutečnosti, které měly vliv na celkovou délku trestního řízení, jsou přičitatelné orgánům činným v trestním řízení. Při řádném postupu orgánů činných v trestním řízení by celá věc musela být vyřízena v řádu několika měsíců. Trestní stíhání pro skutek, který není trestným činem, je v délce tří let a osmi měsíců zjevně nepřiměřené, zvláště s přihlédnutím k nerespektování principu ultima ratio v dané věci. Neprofesionalitu a tvrdošíjnost dozorové státní zástupkyně konstatovalo rovněž dohledové státní zastupitelství. Kauza stěžovatele nebyla skutkově ani právně složitá. Stěžovatel k tomu odkazuje na nálezy ze dne 8. 8. 2017

sp. zn.

(N 146/86 SbNU 473), ze dne 20. 6. 2017

sp. zn.

(N 107/85 SbNU 759) a ze dne 14. 6. 2016

sp. zn.

(N 113/81 SbNU 771), v nichž Ústavní soud konstatoval, že řízení trvající přes tři roky a sedm měsíců je nepřiměřeně dlouhé. Navíc v těchto věcech nešlo o trestní řízení. Stěžovatel uzavírá, že při řádném výkonu státní moci by nedošlo k takovému zásahu do jeho práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v dané věci neshledal. Lze se ztotožnit se závěrem obecných soudů o přiměřenosti délky daného trestního řízení. V dané věci rozhodovaly tři soudy (některé opakovaně), přičemž všechny opravné prostředky podal stěžovatel. Skutečnost, že se zproštění obžaloby dočkal až po uplatnění několika opravných prostředků je jistě politováníhodná, avšak neznamená automaticky porušení práva na soudní řízení bez zbytečných průtahů podle y. Využívání opravných prostředků (a tedy prodloužení řízení s nimi spojeného) je rys českého trestního řízení, nikoliv vada. Nutnost strpět nedůvodně vedené trestní řízení přes více jeho fází se projevuje v intenzitě zásahu do jiných ústavních práv (osobní svoboda, právo na soukromý a rodinný život, právo na čest a dobré jméno atd.), nikoliv zásadně do práva na soudní řízení bez zbytečných průtahů. Stěžovatel se však domáhal zadostiučinění pouze za porušení tohoto práva. Namístě není podle Ústavního soudu ani zdůraznění principu ultimae rationis. Vzhledem k závažnosti zdravotních následků druhého účastníka incidentu (zlomenina bederního obratle) bylo povinností orgánů činných v trestním řízení prověřit a vyšetřit potenciálně závažnou trestnou činnost. V případě, že by stěžovatel nejednal v nutné obraně, jen obtížně si lze jako dostatečné představit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. ).

9. Nadto lze doplnit, že dané trestní řízení nelze považovat za skutkově jednoduché. Sám stěžovatel uvedl, že incidentu (při němž se měl stěžovatel podle obžaloby dopustit trestného činu) byl přítomen pouze on a domnělý poškozený. V takové situaci (tzv. tvrzení proti tvrzení) jsou orgány činné v trestním řízení povinny vynaložit zvýšené úsilí v opatření nepřímých důkazů, které by jednotlivé verze potvrdily nebo vyvrátily [viz např. nález ze dne 22. 6. 2016

sp. zn.

(N 119/81 SbNU 853); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho pak zásadně vyplývá nutnost provedení rozsáhlého dokazování, jak tomu bylo i v dané věci.

10. Konečně, nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal, nelze v dané věci příhodně aplikovat. Ve všech těchto případech, v nichž nepřiměřeně dlouhá "netrestní" řízení trvala od tří let a sedm měsíců po čtyři roky a čtyři měsíce, byla rozhodující skutečnost, že daná řízení byla rozhodována pouze v jedné instanci. Oproti tomu v trestním řízení proti stěžovateli bylo (nepočítaje v to celé přípravné řízení) vydáno šest meritorních rozhodnutí soudy tří instancí.

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu