Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2330/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludviky Kocurkové, zastoupené Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2021 č. j. -118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2020 č. j. -92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2019 č. j. -51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, a města Česká Třebová, sídlem Staré náměstí 78, Česká Třebová, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v a 2 d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody v celkové výši 319 862 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského úřadu Česká Třebová, odboru životního prostředí (dále jen "správní orgán"). Škoda sestává z náhrady za vytěženou dřevní hmotu ve výši 291 097 Kč, vynaloženého znalečného ve výši 4 805 Kč a nákladů na právní služby ve výši 23 960 Kč.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 319 862 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.). Obvodní soud po právním posouzení věci podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), shledal v postupu správního orgánu, který neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře, a povolil těžbu na základě stanoviska nového odborného lesního hospodáře, se kterým nesouhlasila stěžovatelka jako poloviční spoluvlastník, nesprávný úřední postup. Povinností správního orgánu však bylo posouzení souladu těžby s principy ochrany lesa, přičemž samo povolení těžby nepředstavovalo nesprávný úřední postup. Škodu, která vznikla stěžovatelce v důsledku této těžby včetně znalečného a nákladů na právní pomoc, soud neshledal v příčinné souvislosti s ohlášením změny odborného lesního hospodáře ani s povolenou těžbou, přičemž dovodil, že hodnota vytěženého dřeva je bezdůvodným obohacením obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., na stěžovatelce, a náklady na znalecký posudek i na právní pomoc měly být vypořádány v souvislosti s tímto bezdůvodným obohacením. Obvodní soud s odkazem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že odpovědnost státu je subsidiární povahy a nastupuje až poté, co je vyloučena odpovědnost jiných osob. Tím, že se stěžovatelka nedomáhala vydání bezdůvodného obohacení vůči obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., nemůže uplatnit tento nárok ani vůči první vedlejší účastnici.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u správního orgánu v přezkoumávaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že úředník tohoto orgánu neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře a nejednal s ním. Pro něj byl příslušným lesním hospodářem Ing. Klusáček, neboť tento mu byl v souladu s , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), řádně oznámen, bylo mu v souladu s lesního zákona doručeno rozhodnutí o zamýšlené těžbě od toho, kdo provádí těžbu i se souhlasem odborného lesního hospodáře, byly tedy splněny všechny zákonné podmínky k vydání jeho stanoviska. Správní orgán se tak v přezkoumávaném řízení nedopustil ani nesprávného úředního postupu, ani nevydal žádné nezákonné rozhodnutí, a není tak splněn základní předpoklad ke vzniku odpovědnosti státu za škodu. Újma, která stěžovatelce vznikla a které se domáhá touto žalobou, a to v rozsahu hodnoty vytěženého dřeva, nákladů na znalecký posudek na určení této hodnoty i nákladů na právní pomoc, pak podle městského soudu vznikla, jak správně dovodil obvodní soud, výlučně v příčinné souvislosti s porušením jejích spoluvlastnických práv svévolným jednáním druhého spoluvlastníka, obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., který si k hospodaření se společnou věcí nevyžádal její souhlas podle a násl. , (dále jen " "). Městský soud poukázal na to, že bylo věcí stěžovatelky, aby se řádně starala o svá soukromovlastnická práva a na této obchodní společnosti se domáhala nápravy, a to ať již formou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, případně při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, kde bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, tedy přesně podle jejího žalobního požadavku, přičemž při podání žaloby si musela být stěžovatelka vědoma i , co do vypořádání vzájemných pohledávek. Vzhledem ke spoluvlastnictví předmětného pozemku a vůbec k možnosti vydání takového rozsudku ani nebylo v dané době možno označit obchodní společnost JAWELREAL, spol. s r. o., jako nemajetnou bez možnosti očekávání náhrady. Z faktického rozdělení pozemku a přikázání do vlastnictví stěžovatelky té části pozemku, který byl těžbou dotčen minimálně, městský soud usoudil, aniž by toto bylo potřeba prokazovat, že k takovému vyrovnání mezi spoluvlastníky nakonec došlo. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu opřeným o platnou judikaturu, že odpovědnost státu za škodu má subsidiární povahu a nastupuje až po vyloučení odpovědnosti jiných osob. Městský soud dospěl k závěru, že zde nenastala tato subsidiární odpovědnost, a to již s ohledem na svůj závěr, že u správního orgánu nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, ani nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen " "), odmítl. Nejvyšší soud nejprve poukázal na to, že podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci městský soud rozhodoval o náhradě škody skládající se z několika samostatných nároků. Nároky na náhradu znalečného (4 805 Kč) a vynaložených nákladů právního zastoupení (23 960 Kč) nepřevyšují jednotlivě částku 50 000 Kč, přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelské smlouvy ani o vztahy pracovněprávní. Nejvyšší soud proto dovodil, že ve vztahu k těmto nárokům není dovolání přípustné podle

6. Ve vztahu ke zbývajícímu nároku stěžovatelky (ve výši 291 097 Kč) Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby. Za prvé uvedl, že správní orgán se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí podle a , a není tak splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Za druhé dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice obchodní společnosti JAWELREAL, spol. s r. o., která si k hospodaření se společnou věcí nevyžádala její souhlas podle a násl. . Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání napadla pouze závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí (otázkou, koho má správní orgán považovat za vlastníka lesa při oznámení odborného lesního hospodáře a při vyrozumění o záměru provést těžbu podle a 5 a lesního zákona), nenapadla však závěr městského soudu, že škoda jí vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, není tudíž dovoláním napadán a nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu. Založil-li ovšem městský soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pakliže obstojí důvod další. To platí i tehdy, nemohl-li být další důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Nenapadá-li tedy stěžovatelka dovoláním řádně a přípustně všechny důvody, které vedly městský soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být podle Nejvyššího soudu dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku. Nejvyšší soud dále dovodil, že na řešení druhé otázky vymezené stěžovatelkou - za jakých podmínek lze dlužníka považovat za nemajetného a vedení dalších řízení proti němu za neúčelné - napadené rozhodnutí nezávisí (městský soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil).

II.

Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud se s právním posouzením nesprávného úředního postupu obvodním soudem neztotožnil, když po zhodnocení zjištěného skutkového stavu konstatoval, že u vlastníka došlo k řádnému oznámení odborného lesního hospodáře v souladu s § 37 odst. 5 lesního zákona, v důsledku čehož byla i vlastní těžba provedena v souladu se zákonem. Tento právní závěr městského soudu byl pak hlavním důvodem pro potvrzení rozsudku obvodního soudu, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Stěžovatelka se s tímto právním závěrem neztotožňuje a trvá na tom, že k újmě na jejích právech došlo v důsledku protiprávního povolení těžby na základě pochybení druhého vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má za to, že pochybení bylo v soudním řízení dostatečně prokázáno, druhým vedlejším účastníkem uznáno, a přesto jí vzniklá újma nebyla nahrazena. Městský soud tedy posoudil opačně otázku zásadního významu (tj. zda došlo v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu či nikoli) pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, když existence porušení právní povinnosti je jedním z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. V důsledku rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu byla stěžovatelce upřena ochrana jejího ústavně zaručeného vlastnického práva.

8. Stěžovatelka namítá, že učiněná skutková zjištění tak, jak jsou obvodním soudem a městským soudem popsána v obou rozsudcích, se nacházejí v nesouladu s provedenými důkazy, zejména jde-li o skutečnost, že stěžovatelka neprokázala, že ani s vynaložením obvyklé péče nebylo možné nárok z bezdůvodného obohacení vymoci od obchodní společnosti JEWELREAL, spol. s r. o.

9. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka tvrdí, že dovolání bylo podáno věcně správně, a to i s ohledem na důvody nepřípustnosti dovolání uvedené v , když minimálně jeden nárok převyšuje zákonnou hranici 50 000 Kč. Dále nesouhlasí s tím, že v dovolání napadla pouze závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, když druhou spornou otázkou, která měla být v tomto případě posouzena jinak, je subsidiární povaha odpovědnosti státu za škodu, kdy skutková zjištění zejména obvodního soudu, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Obvodní soud i městský soud nesprávně aplikovaly platnou právní úpravu, včetně platných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se tedy domáhala výkladu, za jakých podmínek lze považovat dlužníka za nemajetného a vedení dalších řízení proti němu za neúčelné. Nevyšší soud se však výše uvedenými dovolacími důvody stěžovatelky nezabýval a v rozporu s obsahem dovolání, jakož i rozsudků obvodního soudu a městského soudu, odmítl dovolání, když nárok stěžovatelky shledal v kontextu dovolacího řízení v části "bagatelním".

10. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že usnesením obvodního soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. -108 jí byla uložena povinnost uhradit soudní poplatek za podání dovolání ve výši 14 000 Kč, který byl určen z částky 329 862 Kč, nikoli z částky 28 765 Kč, kterou Nejvyšší soud nesprávně považoval za předmět řízení. Bylo by tedy namístě, aby Nejvyšší soud současně rozhodl i o vrácení části soudního poplatku, což však neučinil, čímž stěžovatelku rovněž poškodil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

14. V posuzované věci dospěl městský soud k závěru, že u správního orgánu nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu a ani nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a proto zde nemohla nastat ani odpovědnost státu (viz sub 4).

15. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jejím nároku na náhradu škody v důsledku za nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí podle Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu v návaznosti na odůvodnění rozsudku obvodního soudu.

16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu v části posuzující dovolání stěžovatelky ve vztahu k nárokům stěžovatelky ve výši 4 805 Kč a ve výši 23 960 Kč, je nutno zdůraznit, že nepřípustnost dovolání z důvodu nepřekročení peněžní částky je jasně stanovena v , a podpořena ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla aprobována i Ústavním soudem. Není přitom ponecháno na úvaze Nejvyššího soudu, zda uvedené omezení uplatní či nikoliv s ohledem na okolnosti věci, jak naznačuje stěžovatelka. V nyní posuzované věci šlo o samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (vynaložené znalečné ve výši 4 805 Kč a náklady na právní služby ve výši 23 960 Kč). Nejvyšší soud proto nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatelky v této části jako objektivně nepřípustné.

17. Jde-li o posouzení dovolání stěžovatelky v části směřující proti zbývajícímu stěžovatelčinu nároku ve výši 291 097 Kč, Nejvyšší soud s odkazem na ve svém rozhodnutí odkazovanou platnou judikaturu tohoto soudu uvedl, že nenapadá-li stěžovatelka dovoláním řádně a přípustně všechny důvody, které vedly městský soud k tomu, že nárok shledal nedůvodným, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku. Dále konstatoval, že na řešení druhé otázky vymezené stěžovatelkou - za jakých podmínek lze dlužníka považovat za nemajetného a vedení dalších řízení proti němu za neúčelné - napadené rozhodnutí nezávisí, když městský soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními a důvodně dovodil, že dovolání v této části není přípustné. Takový postup Nejvyššího soudu, který byl v souladu s hlavou pátou y, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

18. Brojí-li stěžovatelka proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 8. 10. 2020, kterým bylo stěžovatelce uloženo uhradit soudní poplatek za podání dovolání v něm stanovené výši, Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že toto rozhodnutí nebylo napadeno ústavní stížností, a proto jeho přezkoumání není předmětem tohoto řízení.

19. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na tato rozhodnutí odkazuje. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu