Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1525/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Zamišky, zastoupeného Mgr. Jakubem Limburským, advokátem se sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, č. j. -380, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Ladislava Hršela, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 29. 5. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v , y, , odst. 3, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka o 15 000 000 Kč s příslušenstvím, jakožto vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2013, č. j. -183, byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 15 000 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele ze dne 6. 8. 2013 byl tento nejprve vyzván usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. -198, k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 600 000 Kč, který stěžovatel zaplatil dne 13. 12. 2013. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. -260, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, ve které soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 15 000 000 Kč, a ve zbývající části (úroky z prodlení a náklady řízení) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení.

3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2016, č. j. -318, byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Krajskému soudu v Plzni do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení doplatek soudního poplatku za podané odvolání ve výši 150 000 Kč, neboť celková výše soudního poplatku podle položky 12 písm. b) Sazebníku soudních poplatků měla činit 750 000 Kč a dosud bylo uhrazeno 600 000 Kč (výrok I.).

4. K odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. -341, rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. (povinnost doplatit soudní poplatek za podané odvolání ve výši 150 000 Kč) potvrzeno.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, č. j. -380, bylo dovolání stěžovatele podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako nepřípustné odmítnuto, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle . Dovoláním předloženou otázku výkladu zákona o soudních poplatcích odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

II.

6. Po shrnutí celkového průběhu řízení před podáním ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že dovolací soud absenci přípustnosti dovolání dle odůvodnil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která však na daný případ vůbec nedopadá, přičemž v dovolání předloženou otázkou se vůbec nezabýval. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. podle stěžovatele potvrzuje jeho argumentaci, že poplatková povinnost za podání odvolání proti rozsudku vzniká již v okamžiku podání takového odvolání, přičemž s takovým okamžikem je třeba spojovat počátek běhu prekluzivní lhůty práva uložit stěžovateli povinnost doplatit soudní poplatek za takové odvolání. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , stěžovatel má za to, že právní závěry zde obsažené na daný případ vůbec nedopadají, neboť v označené věci žalobce vůbec nebyl vyzván k úhradě soudního poplatku, protože nárok byl odvozován z odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, na který se vztahuje zákonné osvobození od soudního poplatku. Teprve po právním posouzení bylo zřejmé, že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle . K uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek tak došlo až po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Nyní jde o zcela odlišnou situaci, stěžovatel soudní poplatek za odvolání ve výši stanovené usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. -198, včas uhradil.

7. Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, kdy zaplatil na základě usnesení ze dne 14. 8. 2013 soudní poplatek za odvolání v soudem stanovené výši, mu svědčilo legitimní očekávání, že jeho poplatková povinnost spojená s podáním odvolání byla beze zbytku splněna. Postupem obecných soudů, kdy teprve poté, co bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. -260, rozhodnuto ve věci samé, a po více než 3 letech po vzniku samotné poplatkové povinnosti byl stěžovatel usnesením ze dne 3. 8. 2016 vyzván k úhradě doplatku soudního poplatku za odvolání, bylo zasaženo do jeho legitimního očekávání ve vztahu k plnění jeho poplatkové povinnosti.

8. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud otázkou v dovolání předestřenou nezabýval, tím se vůči stěžovateli dopustil odepření spravedlnosti. Usnesení dovolacího soudu je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné (na podporu svého tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016

sp. zn.

).

III.

9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle y.

10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377).

11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené nedostatky v posuzované věci neshledal, když dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

12. Povinnost zaplatit poplatek za řízení v daném případě vzniká podáním odvolání [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích]. V ostatních případech poplatků za řízení pak uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím o věci samé [§ 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích]. Dle § 12 odst. 2 zákona o soudních poplatcích lze změnu nebo zrušení povinnosti zaplatit poplatek provést nejpozději do 3 let ode dne, kdy rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek nabylo právní moci. Ve stejné lhůtě zaniká i právo uložit povinnost zaplatit poplatek.

13. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že Krajský soud v Plzni nesprávně vyměřil soudní poplatek za podané odvolání. Stěžovatel po doručení odvolání na základě výzvy Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. -198, zaplatil soudní poplatek ve výši 600 000 Kč, přičemž správná výše soudního poplatku za podané odvolání je 750 000 Kč [viz § 22 bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků]. Krajský soud toto pochybení napravil tím, že poté, co vydal Vrchní soud v Praze rozhodnutí ve věci samé (usnesení ze dne 10. 2. 2016 č. j. -260), vydal usnesení ze dne 4. 11. 2016, č. j. -318, v němž uložil povinnost zaplatit doplatek ve výši 150 000 Kč [§ 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích]. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno jak odvolacím, tak dovolacím soudem, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že výzva k doplacení soudního poplatku byla učiněna před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, která počala běžet od právní moci usnesení Vrchního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. -260, jímž odvolací soud rozhodl o podaném odvolání (ve věci samé) a v němž také měl rozhodnout o povinnosti odvolatele doplatit soudní poplatek za podané odvolání.

14. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z rozhodnutí obecných soudů (ve věci soudního poplatku za podané odvolání) jsou zřejmé právní úvahy, jakož

i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Právní posouzení neodporuje judikatuře dovolacího ani Ústavního soudu. Judikatura, kterou citoval Nejvyšší soud ve stěžovatelem napadeném usnesení (konkrétně na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. ), je plně aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ.

15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, týkající se jeho legitimního očekávání, že poplatková povinnost spojená s podáním odvolání byla splněna zaplacením soudního poplatku ve výši 600 000 Kč na základě výzvy Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. -198. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, nezbytnou součástí zásady právní jistoty, jakožto základního principu právního státu, je předvídatelnost práva, jakož i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, vylučující případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení legitimního očekávání pak nelze považovat taková rozhodnutí soudu, v nichž obecné soudy provedly výklad a aplikaci zákonných ustanovení, jež jsou součástí právního řádu, přijaté právní závěry vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněné, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.

16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení , tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu