Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2442/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -47 ze dne 24. června 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -47 ze dne 24. června 2021, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen jako "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), právo na řádné projednání věci dle y, princip presumpce neviny dle y a právo obviněného na obhajobu dle y.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. ze dne 21. prosince 2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. -1694 ze dne 25. dubna 2016 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve stádiu pokusu a přečinem krádeže a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, peněžitému trestu a trestu propadnutí věci.

3. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. -32 ze dne 29. srpna 2017 bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba 3 let za současného stanovení dohledu. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. -97 ze dne 26. listopadu 2020 pak bylo vysloveno, že se stěžovatel osvědčil.

4. Stěžovatel se následně žádostí podanou u Okresního soudu v Kolíně domáhal zahlazení svého odsouzení. Okresní soud žádost stěžovatele zamítl usnesením č. j. -35 ze dne 31. května 2021, neboť dosud neuplynula zákonná doba pro zahlazení trestu odnětí svobody, jehož doba pro zahlazení je z trestů uložených stěžovateli nejdelší. Podmínky pro zahlazení dříve podle , , soud neshledal za splněné. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo chování po propuštění nelze označit za "velmi dobré" ve smyslu tohoto ustanovení, nýbrž za běžně vedený řádný život. Též přihlédl k tomu, že stěžovatel byl odsouzen za velmi závažnou trestnou činnost.

5. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností ke Krajskému soudu v Praze, které tento soud rozhodl výše nadepsaným usnesením č. j. -47 ze dne 24. června 2021 tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při posuzování rozhodných skutečností nijak nepochybil a své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž s jeho závěry se krajský soud ztotožnil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že velmi dobré chování jakožto podmínka pro dřívější zahlazení odsouzení není totéž jako vedení řádného života, a v případě stěžovatele jeho chování je pouze řádným životem. Též označil za správné přihlédnutí k povaze a závažnosti trestného činu, které je při posuzování dané problematiky nezbytné.

6. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -47 ze dne 24. června 2021, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle , , a 3 y a Úmluvy.

7. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy jeho žádosti o dřívější zahlazení odsouzení nevyhověly nesprávně. On sám je přesvědčen, že podmínky zahlazení splňuje a záznamu v rejstříku trestů, který jej vzhledem k jeho původu a postavení cizince významně omezuje zejména při jednání se správními orgány ve věcech jeho statutu, pobytu atd., již není třeba. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v jeho případě bylo dosaženo účelu trestu, a poukázal na to, že se již napravil, což prokazuje svým velmi dobrým chováním, kdy pečuje o své dvě nezletilé děti z prvního manželství, znovu se oženil, je řádně a stabilně zaměstnaný a též ihned po propuštění z výkonu trestu začal řešit své finanční závazky plněním splátkového kalendáře, přičemž usnesením Městského soudu v Praze č. j. -5 ze dne 13. října 2020 bylo rozhodnuto o jeho oddlužení.

8. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny pak dle stěžovatele došlo též tím, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi jeho námitkami přednesenými v žádosti i následné stížnosti, nesprávně vyhodnotily důkazy a skutkový stav a rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když nebylo prokázáno, že by nebyly dány podmínky pro zahlazení. V řízení před krajským soudem pak dle stěžovatele mělo proběhnout ústní jednání a dokazování.

II. Hodnocení ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu , o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.

10. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele je především jeho nesouhlas s postupem krajského soudu, kdy dle stěžovatele nesprávně zamítl jeho stížnost a spolu se soudem prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o dřívější zahlazení jeho odsouzení. Stěžovatel nesdílí závěry obou soudů, že nesplňuje podmínku velmi dobrého chování.

13. Nutno připomenout, že předčasné zahlazení odsouzení je fakultativní a posouzení toho, zda jsou pro něj splněny zákonem stanovené předpoklady, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu tak v zásadě nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při posuzování podmínek zahlazení došel, neboť výklad a aplikace podústavního práva je obecně věcí obecných soudů. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout. K takovému pochybení však ze strany krajského soudu v projednávané věci nedošlo.

14. Krajský soud a před ním i soud prvního stupně se při posuzování splnění podmínek pro předčasné zahlazení odsouzení řádně zabývaly všemi relevantními skutečnostmi a argumenty stěžovatele ohledně jeho nápravy a vedení řádného života. Správně konstatovaly, že velmi dobré chování odsouzeného, jež je stěžejní podmínkou předčasného zahlazení odsouzení, je přísnějším požadavkem, než jaký je obsažen v pojmu vedení řádného života; pojem velmi dobrého chování nelze vykládat jen tak, že v chování odsouzeného se nevyskytují nedostatky, nýbrž že zde existují takové kladné prvky, které vynikají nad průměr (srov. PÚRY, František. [Podmínky zahlazení odsouzení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1230). Své závěry pak oba soudy náležitě odůvodnily a vysvětlily, proč v případě stěžovatele nelze hovořit o velmi dobrém chování, načež není tato podmínka pro předčasné zahlazení jeho odsouzení splněna. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal v postupu krajského ani okresního soudu pochybení ústavněprávní relevance.

15. Nelze pak přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy v jeho případě rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a porušily ústavněprávní princip presumpce neviny, neboť dovolávání se těchto zásad není v projednávaném případě na místě. Zásada in dubio pro reo (in dubio pro libertate) stejně jako z ní vyplývající princip presumpce neviny se uplatňují především v řízení o vině a trestu, kde mají svůj účel. Na rozhodování soudů o předčasném zahlazení odsouzení tak tyto zásady rozhodování o vině trestným činem již ze své podstaty nelze bezezbytku vztahovat. Předčasné zahlazení odsouzení není právem odsouzeného, nýbrž závisí na soudcovském uvážení, jak bylo řečeno již výše. Navíc, v projednávaném případě obecné soudy měly za prokázané, že podmínky předčasného zahlazení odsouzení nejsou splněny, což řádně a srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích.

16. K námitce stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu, že před krajským soudem mělo probíhat ústní jednání a dokazování, pak Ústavní soud uvádí toliko, že ze zákona probíhá řízení o stížnosti v zásadě jako neveřejné zasedání (§ 240 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve spojení s § 141 a násl. trestního řádu); pouze výjimečně, např. pokud by v rámci řízení o stížnosti bylo třeba učinit rozhodnutí o vazbě, se koná zasedání veřejné (srov. PÚRY, František. § 240 [Přípustnost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2953). Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud žádné pochybení ze strany krajského soudu, jež by opravňovalo jeho kasační zásah, neshledal.

17. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.

18. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. září 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu