Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2073/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Úrazová nemocnice Brno, sídlem Ponávka 6, Brno, zastoupené advokátkou JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. -206, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a doc. MUDr. Petra Svobody, CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností dle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2021, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen "") a právo vlastnit majetek dle y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 1 981 083,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která měla představovat jeho ušlý zisk vzniklý v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky. Ze skutkových zjištění městského soudu vyplynulo, že vedlejší účastník, který byl zaměstnancem stěžovatelky, uzavřel s jejím souhlasem smlouvu s obchodní společností CRO:ICON Clinical Research Ltd. (dále jen "CRO"), jejímž předmětem bylo provedení klinické studie na pracovišti stěžovatelky. Na této klinické studii se měl vedlejší účastník podílet jako hlavní zkoušející. Stěžovatelka dále s obchodní společností CRO uzavřela smlouvu, kterou se zavázala, že klinickou studii bude osobně provádět právě vedlejší účastník na pracovišti stěžovatelky. Dne 6. 12. 2012 byla vedlejšímu účastníkovi doručena výpověď z pracovního poměru, ten s výpovědí nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Neplatnost výpovědi byla určena rozsudkem městského soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. -140, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 1. 2017 č. j. -164. Stěžovatelka již od 1. 3. 2013 odmítala vedlejšímu účastníkovi přidělovat práci a znemožnila mu vstup na pracoviště. V důsledku neplatné výpovědi a zamezení vstupu na pracoviště stěžovatelky nemohl žalobce provést klinickou studii, za kterou měl získat odměnu od obchodní společnosti CRO. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. -122 vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanou částku. K odvolání stěžovatelky potvrdil krajský soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. -171 rozsudek městského soudu ve věci samé jako věcně správný a k odvolání vedlejšího účastníka jej změnil toliko ve výroku o nákladech řízení.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které směřovalo jak proti výroku ve věci samé, tak proti výroku o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky proti výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů. Proti potvrzujícímu výroku krajského soudu ve věci samé shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, a to pro řešení právní otázky, za "jakých podmínek může být dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnavatele vyplývající ze základního pracovněprávního vztahu a škodou - ušlým ziskem zaměstnance spočívajícím v nezískaném plnění z jeho právního vztahu s třetí osobou", která nebyla podle Nejvyššího soudu v jeho rozhodovací praxi dosud ve všech souvislostech vyřešena. Po přezkoumání rozsudku krajského soudu v mezích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání stěžovatelky není opodstatněné, pročež je (ve zbytku) napadeným rozsudkem zamítl.

4. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal mimo jiné na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), který vyložil tak, že "zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností zaměstnavatele; porušením právní povinnosti zaměstnavatele v rámci plnění jeho úkolů může být i neplatné rozvázání pracovního poměru", přičemž odkázal též na svou dřívější judikaturu. Dále zdůraznil, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu byla podstatným jevem, který vyvolal škodu, tedy nemožnost vedlejšího stěžovatele odvést práci na studii a získat za ni odměnu, skutečnost, že s ním stěžovatelka rozvázala pracovní poměr a následně mu znemožnila i vstup na pracoviště, na němž byla prováděna i předmětná klinická studie. Je zřejmé, že "bez této skutečnosti by se následek neuskutečnil", když "ze skutkových zjištění soudů obou stupňů není známa jiná příčina, jež by ... měla zabránit v odvedení práce na studii. Jde však dále o to, zda se jedná o příčinu právně významnou...". K námitce stěžovatelky, podle níž nešlo škodu, resp. její výši ani rámcově předvídat, odkázal Nejvyšší soud na teorii adekvátnosti příčinné souvislosti, jejímž základním kritériem je předvídatelnost škodního následku. Podle Nejvyššího soudu přitom nelze přehlédnout skutkový závěr, že ve smlouvě s obchodní společností CRO stěžovatelka souhlasila s provedením klinické studie v čele s vedlejším účastníkem jako hlavním zkoušejícím, který byl jejím zaměstnancem, a kterému udělila výslovný souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že bude studii provádět za odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Od tohoto okamžiku bylo pro stěžovatelku "předvídatelné, že shora uvedené porušení povinností vyplývajících ze základního pracovněprávního vztahu bude mít ... důsledky spočívající v nemožnosti vykonání činnosti..." a povede ke vzniku ušlého zisku vedlejšího účastníka.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do výše uvedených základních práv a opakovaně konstatuje, že "závěry i důsledky Nejvyšším soudem přijatých závěrů jsou ... v hrubém rozporu s dobrými mravy a zcela mimo obecnou představu o spravedlnosti v demokratickém právním státě". Upozorňuje přitom na to, že výše přiznané náhrady škody je zcela "nad rámec její předvídatelnosti", a že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejími námitkami, pročež je napadený rozsudek protiústavní.

6. Nejvyšší soud podle stěžovatelky "nesprávně vykládá , čímž v důsledku zasahuje do ústavního práva..., neboť tento výklad v rozporu s hmotným právem ... významně zasahuje do práva vlastnit majetek, když nad rámec zákona rozšiřuje povinnost k náhradě škody". Městskému soudu a krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že při posuzování oprávněnosti nároku vedlejšího účastníka neprovedly poměřování práv obou účastníků, když proti právu na náhradu škody jednoznačně stojí právo stěžovatelky na ochranu před odpovědností za škodu, jejíž vznik a výši nemohla ani s vynaložením veškerého úsilí předvídat.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle až . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné takové prostředky nebyly proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu přípustné.

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (y). Z jeho ústavního postavení vyplývá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je pouze posouzení otázky, zda nebylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, resp. zda řízení bylo vedeno v souladu s hlavou pátouy. Až na výjimky přitom není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není [nález ze dne 13. 3. 2013

sp. zn.

(N 41/68 SbNU 419)].

9. Ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. V posuzované věci přitom dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stručná ústavní stížnost stěžovatelky neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, ale je pouhým pokračováním polemiky se závěry Nejvyššího soudu, což však souladnost jeho rozsudku s ústavním pořádkem nemůže zpochybnit. Napadá-li stěžovatelka argumentačně rovněž rozhodnutí městského soudu a krajského soudu, tato rozhodnutí nemůže Ústavní soud zrušit, neboť nejsou napadena petitem ústavní stížnosti.

11. Pomine-li Ústavní soud obecná tvrzení stěžovatelky o rozporu napadeného rozsudku s dobrými mravy, resp. obecnou představou o spravedlnosti, jedinou "konkretizovanou" námitkou je tvrzení stěžovatelky o nesprávném výkladu , kterým Nejvyšší soud "nad rámec zákona" rozšířil odpovědnost stěžovatelky za škodu a zasáhl tak do jejího práva vlastnit majetek podle y. Této námitce však Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť neshledal, že by výklad provedený Nejvyšším soudem byl v rozporu s ústavním pořádkem. Závěry dovozené Nejvyšším soudem jsou rovněž plně v souladu se systematickým a teleologickým výkladem i názory odborné literatury. Ta přitom zdůrazňuje, že "podle zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; ke škodě tedy může dojít kdekoli, i mimo pracoviště, mimo rámec pracovního poměru; předpokladem je, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností jinými zaměstnanci v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. V těchto případech nezáleží na tom, při jaké činnosti zaměstnavatele vznikla zaměstnanci škoda, rozhodující je, z jakého jednání zaměstnanců zaměstnavatele byla škoda způsobena" (NOVOTNÝ, Z. In BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. . Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1005). Protiprávním jednáním zde přitom bylo udělení výpovědi vedlejšímu účastníkovi, jejíž neplatnost byla pravomocně určena soudy.

12. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky, že nemohla předpokládat vznik škody, resp. určit její výši. Tato námitka přitom byla na základě skutkových zjištění jednoznačně vyvrácena a stěžovatelka, resp. optimální pozorovatel v jejím postavení, mohla a měla vznik škody v podobě ušlého zisku předpokládat. Doktrína adekvátnosti příčinné souvislosti použitá Nejvyšším soudem totiž stojí na "vyloučení netypických škod, které mohly vzniknout v důsledku náhodných okolností a v podstatě v důsledku souhrnu nepříznivých jevů" (TICHÝ, L. In TICHÝ, L., HRÁDEK, J. Deliktní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 145), což však není případ stěžovatelky, která souhlasila s uzavřením smlouvy s obchodní společností CRO a byla tak s jejím obsahem srozuměna.

13. Rozsudek Nejvyššího soudu je náležitým způsobem odůvodněn, je z něj patrné, z jakých ustanovení právních předpisů soud vycházel, žádné z relevantních ustanovení neopomenul a dostatečným způsobem rovněž vysvětlil, jaké právní závěry z nich plynou. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na soudní ochranu, je třeba zdůraznit, že je nelze vykládat tak, že by stěžovatelce zaručovalo úspěch v řízení nebo nárok na vydání rozhodnutí podle jejích představ (viz např. usnesení ze dne 25. 5. 2021

sp. zn.

, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz). Napadený rozsudek Nejvyššího soudu je projevem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu