Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1857/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2021 č. j. -183 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. října 2020 č. j. -154, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel vystupuje v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. v procesním postavení poškozeného. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl uznán vinným M. S. přečinem zpronevěry podle , odst. 3 . Stěžovatel byl podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, přestože výrokem rozsudku bylo stanoveno, že stěžovateli byla obviněným způsobena škoda ve výši 256 400 Kč.

3. Stěžovatel napadl výrok o náhradě škody odvoláním, jež bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledáno jako nedůvodné a podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Krajský soud uvedl, že v hlavním líčení vyšlo najevo, že není zcela jasné, komu svědčí vlastnické právo k vozidlu, jehož vlastníkem byl původně stěžovatel. Z listinných důkazů totiž vyplývá, že obviněný M. S. měl předmětné vozidlo prodat další osobě, která následně vozidlo taktéž měla převést na další osobu. Předmětné vozidlo je nyní v úschově okresního soudu a není jasné, komu svědčí vlastnické právo, byť je velmi pravděpodobné, že svědčí právě stěžovateli. Tyto okolnosti je nutno zkoumat v civilním řízení, neboť dokazování v této otázce přesahuje rámec trestního řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že jelikož rozsudek okresního soudu přesně stanovil, jak vysoká škoda byla trestným činem obviněného stěžovateli způsobena, je povinností soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody. Postup, který zvolily obecné soudy, je proto nutno považovat za svévolný a nepřezkoumatelný. Stěžovatel odkazuje na znění § 228 trestního řádu, v němž je výslovně uvedeno, že povinnost k náhradě škody bude uložena obviněnému vždy, je-li její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že ani úvahy o vlastnictví vozidla nebránily obecným soudům přiznat mu náhradu škody.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud podotýká, že otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí trestních soudů v adhezním řízení není v jeho judikatuře, která se v tomto ohledu sestává z řady usnesení, řešena zcela jednoznačně. Nicméně lze dospět k závěru, že ve většině případů považuje Ústavní soud ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím za přípustné, neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozeného [usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2015, bod 8, usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 2. 2015; nález

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443)].

8. Ústavní soud také opakovaně vyslovil, že moderní stát ve své současné podobě demokratického právního státu má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. Využití těchto institutů přitom nelze chápat jen jako pouhý soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci poškozenému k náhradě škody [nález

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515); nález

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443)]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 12. 2011). Rozhodnutí trestního soudu o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 trestního řádu tedy může ve výjimečných případech porušit základní práva poškozeného.

9. V posuzované věci však takový výjimečný případ, kdy by došlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími soudů, nenastal. Ústavní soud uznává, že jde sice skutečně o výjimečný případ v tom ohledu, že ve výroku odsuzujícího rozsudku byla přesně stanovena výše škody, která měla stěžovateli vzniknout, přesto lze však použití § 229 trestního řádu považovat za adekvátní a logicky odůvodněnou volbu, která má své opodstatnění ve skutkových zjištěních učiněných v průběhu hlavního líčení. Skutková zjištění nejsou natolik podrobná, aby mohlo být o nároku stěžovatele rozhodnuto. Stěžovatel požaduje náhradu škody v penězích, nicméně je nutno zdůraznit, že vydání vozidla má přednost před uhrazením konkrétní peněžité částky. Otázky týkající se vlastnictví vozidla, k němuž vznáší vlastnické nároky více osob, přičemž je nutno brát v potaz preferenci vydání vozidla před nahrazením škody v penězích, a vydání vozidla ze soudní úschovy spadají do kompetence civilního soudu. Ústavní soud tedy neshledal zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.

10. Ústavní soud proto na základě výše uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu