Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2311/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č. j. -67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. dubna 2021 č. j. -35, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, a to v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 99 723 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. (pozn. soudní poplatek činil 2 000 Kč). Na základě skutečností uvedených stěžovatelem obvodní soud dospěl k závěru, že jeho poměry přiznání neodůvodňují. Osvobození od soudních poplatků je možné přiznat v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jen výjimečně. Stěžovatel, ačkoliv si po poučení soudem byl vědom své povinnosti uvést relevantní tvrzení a kvalifikovaným způsobem doložit svoji majetkovou situaci, neprokázal, že by jeho majetkové a sociální poměry osvobození odůvodňovaly. Stěžovateli přitom podle jeho vlastních - byť neúplných - tvrzení zbývá na živobytí měsíční částka 5 358 Kč, ač stěžovatel neuvedl nic ke svým obvyklým výdajům na stravu, ošetření atp. Nadto měl obvodní soud za to, že stěžovatel nedoložil pravdivě všechny své příjmy i z toho důvodu, že je obvodnímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel vystupuje v jiném soudním řízení jako oprávněný, přičemž v něm byly vydány exekuční příkazy k prodeji nemovitého majetku povinného. Vedle toho byly stěžovateli podle obvodního soudu přiznány v jiných soudních řízeních statisícové částky jako odškodnění za škodu (újmu) způsobenou stěžovateli orgány veřejné moci ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. V odůvodnění zejména zdůraznil, že samo neuvedení úplného přehledu majetku žadatele o osvobození od soudních poplatků vede bez dalšího k zamítnutí takové žádosti [v této souvislosti soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový úplný přehled svého majetku - jak konstatoval již obvodní soud - stěžovatel ve své žádosti neučinil, neboť neuvedl nic ke svým běžným životním potřebám, k jím tvrzeným dluhům nebo k tvrzenému špatnému zdravotnímu stavu. Dále městský soud zdůraznil, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s tím spojenou ochranu jeho práv v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění účelu osvobození je vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo. Ze žádosti stěžovatele podle městského soudu nevyplynulo, že by za daných okolností nemohl výše uvedený soudní poplatek zaplatit.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. , z nichž vyplývá, že odškodnění vyplacené podle nelze zahrnovat do majetkových poměrů žadatele o osvobození a nemůže o něm být uvažováno jako o jakémsi přilepšení k finanční situaci žadatele. Navíc v jiných obdobných stěžovatelem vedených řízeních bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků alespoň zčásti přiznáno, tudíž napadená usnesení porušují jeho právo na legitimní očekávání zaručené y. Stěžovatel namítá, že údaje, které uvedl do žádosti o osvobození a do Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jsou pro rozhodnutí o žádosti dostatečné a do příslušného formuláře uvedl pravdivě vše, co měl (vyplnil všechny kolonky), soudy tak po něm svévolně nemohou požadovat další informace.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

7. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků (obdobně při přezkumu žádosti o ustanovení právního zástupce) dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009

sp. zn.

, ze dne 31. 10. 2013

sp. zn.

, ze dne 16. 6. 2020

sp. zn.

). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce neníu bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, resp. o splnění podmínek pro ustanovení právního zástupce, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, resp. z pravidel pro ustanovení právního zástupce, např. při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo pro odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998

sp. zn.

(N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004

sp. zn.

(N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011

sp. zn.

(N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013

sp. zn.

(N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo (srov. k tomu také podmínky vymezené v usnesení ze dne 1. 6. 2021

sp. zn.

, které bylo vydáno k jiné obdobné ústavní stížnosti stěžovatele). Stěžovatelova stížnostní argumentace se poněkud míjí s podstatou napadených rozhodnutí, neboť v nich je vysvětleno, že po zvážení i jen těch údajů, které stěžovatel ke své majetkové situaci uvedl, lze dospět k závěru, že pro něj uhrazení soudního poplatku v dané věci nepředstavuje odepření práva na soudní ochranu. Tento závěr obecné soudy odůvodnily dostatečně a ústavně konformním způsobem. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že zejména obvodní soud ve svých úvahách nesprávně zahrnul do majetkových poměrů stěžovatele i odškodnění, které mu bylo přiznáno v jiných soudních řízeních podle , avšak tato okolnost nebyla výlučným důvodem k tomu, proč stěžovateli osvobození od soudních poplatků obecné soudy nepřiznaly, když uvedly i další úvahy, které i z ústavněprávního hlediska obstojí. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal městský soud, naplnění podmínek pro přiznání osvobození nutno posuzovat v každé jednotlivé věci zvlášť a není tedy možné vycházet z toho, že byl-li stěžovatel osvobozen v jednom případě, automaticky to musí znamenat splnění podmínek pro eventuální přiznání osvobození v jiných řízeních. Proto Ústavní soud - i s ohledem na výše naznačenou zdrženlivost - neshledal důvodným stěžovatelův návrh na kasaci napadených rozhodnutí.

8. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu