Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2233/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupené Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou, Jaroslava Průchy 1915/24, 434 01 Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -37 ze dne 19. 5. 2021 a usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. -15 ze dne 29. 3. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , a d (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Mostě nařídil předběžné opatření, jímž nezletilou dceru stěžovatelky předal do péče blíže označené osoby (navrhovatelky). Nezletilé současně pro řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ustanovil opatrovníka město L. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka odmítá projevovat své dceři přirozenou náklonnost, odstrkuje ji, nadává jí, mnohdy i vulgárně, zasahuje jí do distanční výuky, vyhrožuje jí různými tresty apod. Nezletilá tak utíká do domácnosti navrhovatelky a jejích dětí, které zná od malička ze sousedství. Otec situaci nijak neřeší. Navrhovatelka poté, kdy se jí nezletilá svěřila, začala věc řešit a učinila s nezletilou oznámení na odboru sociálně-právní ochrany dětí, jenž následně učinil oznámení na policii. Policejní orgán dne 27. 3. 2021 zahájil úkony trestního řízení pro podezření z týrání svěřené osoby. K odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že předběžné opatření nemělo zákonný podklad, jelikož bylo vydáno podle ustanovení (dále též "") namísto ustanovení až 465 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též "z. ř. s."). Vydání předběžného opatření podle z. ř. s. dle jejího názoru obsahuje určité pojistky, které chrání zejména nezletilé dítě, aby nebylo umístěno v náhradním prostředí příliš dlouhou dobu nebo bez adekvátního důvodu. Tím, že nalézací soud přistoupil k vydání předběžného opatření podle , obešel přísnější úpravu v zákoně o zvláštních řízeních soudních, čímž zasáhl do práv dítěte i jejího rodičovského práva. Soud se dle jejího mínění rovněž při vydání předběžného opatření vůbec nezabýval tím, zda tu nejsou i další osoby, kterým by mohla být nezletilá předběžným opatřením předána do péče a které by o takové svěření měly zájem. Stěžovatelka též vyjádřila nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soudy svá rozhodnutí vybudovaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá nejprve za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinněprávních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak ve spojení s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí o předběžném opatření nejde o akt založený na naprosté libovůli, resp. jinak zásadním způsobem zasahující do práva účastníka řízení na soudní ochranu. K otázce samotné způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že ji obecně vyloučit nelze. Zdůraznil však, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a nepředjímá se jimi ani konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (y), bylo vydáno příslušným orgánem (y) a není projevem svévole ( a 3y). Naproti tomu hodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho názor ohledně samotné důvodnosti (správnosti) návrhu na vydání předběžného opatření.

Ústřední námitkou stěžovatelky je nesplnění zvláště první podmínky zmíněného omezeného testu, tedy že rozhodnutí o předběžném opatření postrádá zákonný podklad, jelikož bylo vydáno podle ustanovení , a nikoli podle a násl. z. ř. s. Z rekapitulace odvolacích námitek stěžovatelky krajským soudem ovšem plyne, že stěžovatelka na tento střet právních úprav ve svém opravném prostředku nepoukázala. Přitom zároveň netvrdí, že by se snad odvolací soud opomněl s touto stěžejní námitkou ve svém rozhodnutí vypořádat. Ostatně sama v ústavní stížnosti ji do své vlastní rekapitulace odvolání nepojala. Za této situace tedy Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatelka odvolacímu soudu nesprávné použití právního předpisu jako základu pro nařízení předběžného opatření v odvolání nepředestřela, když je zaměřila jen na nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Tím se však připravila o cenný procesní prostor k ochraně svých základních práv. Protože jej řádně nevyčerpala, není tato její výhrada s ohledem na znění přípustná v nynějším řízení o ústavní stížnosti. Přesto se sluší k této problematice blíže vyjádřit.

Ústavní soud se otázkou "dvojkolejnosti" právní úpravy předběžných opatření v rodinných věcech již ve své judikatuře zabýval. V nedávném nálezu

sp. zn. IV. ÚS 3200/20

ze dne 2. 2. 2021 vyslovil, že speciální úprava předběžného opatření podle z. ř. s. je institut výjimečný, spíše krajní povahy, určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. K tomu Ústavní soud výslovně uvedl, že obecné soudy mohou vedle nich vydávat i "běžná" předběžná opatření podle a násl. Při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé, tedy obecné soudy postupují, jak podle , tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních, a to podle konkrétních okolností jimi posuzované věci. Ústavní soud připustil, že nalézt hranici pro to, kdy je již namístě vydat zvláštní předběžné opatření podle z. ř. s., může činit v praxi nemalé problémy. Záležet však bude vždy na jedinečných okolnostech konkrétního případu. Ústavní soud nicméně zdůraznil, že o výjimečnosti onoho "speciálního" předběžného opatření podle a násl. z. ř. s. svědčí i to, že toto předběžné opatření může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jak plyne z z. ř. s. (srov. bod 30 cit. nálezu). Právě z posledně uvedeného je patrné, že soudy v nyní souzené věci ani nebyly oprávněny předběžné opatření podle a násl. z. ř. s. nařídit, neboť návrh na nařízení předběžného opatření nepodal orgán sociálně-právní ochrany dětí, nýbrž soukromá osoba (blízká sousedka v místě bydliště stěžovatelky a nezletilé), k němuž se otec nezletilé později víceméně připojil. Předběžné opatření tedy bylo v tomto směru vydáno v souladu s právní úpravou.

Pokud jde o námitky stěžovatelky stran pominutí dalších osob, ochotných se o nezletilou postarat, ze strany soudů, nutno poznamenat, že odvolací soud v napadeném usnesení jednoznačně uvedl, že v době rozhodování o předběžném opatření nebyla nalezena žádná jiná vhodná osoba z řad blízkých příbuzných nezletilé, která by byla schopna a ochotna péči o nezletilou zajistit (viz bod 11). Svůj nesouhlas s tímto závěrem krajského soudu však stěžovatelka ponechala v obecné poloze, aniž by přiblížila, které osoby konkrétně připadaly v úvahu. Nadto nelze přehlédnout, že soudy při rozhodování o tom, komu svěřit nezletilou do přechodné péče, byly povinny s ohledem na její věk přihlédnout i k jejímu (kladnému) stanovisku, jakož i (taktéž souhlasnému) názoru otce. Dle názoru Ústavního soudu tak napadená soudní rozhodnutí nejsou odrazem ústavně zapovězené svévole a ani jinak nevybočují z kautel spravedlivého procesu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu