Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2242/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2021 sp. zn. a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, ze dne 7. května 2021 č. j. KRPB-4035-12/TČ-2021-060083-PUD-C, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v a d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality - 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 31. 5. 2021 č. j. KRPB-4035-24/TČ-2021-060083-PUD-C podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájila trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (tímto usnesením bylo rovněž zahájeno trestní stíhání spoluobviněných). Uvedená trestná činnost spočívala v obchodování naplňujícím znaky tzv. karuselových podvodů a byla páchána soustavně (v období od ledna 2014 do února 2015), v konkrétně zjištěných místech na území Jihomoravského kraje a Zlínského kraje, po předchozí domluvě, podrobném naplánování a ke škodě České republiky. Předmětem trestné činnosti mělo být nakupování vína a souvisejících produktů z jiných členských států Evropské unie (Španělské království, Italská republika a Maďarsko), přičemž zatížení daní z přidané hodnoty (dále jen "DPH") bylo fakturačně ponecháno na obchodních společnostech v postavení tzv. ztracených obchodníků figurujících na prvním stupni řetězce, které DPH po pořízení zboží nepřiznaly a nezaplatily, popř. ji krátily fiktivními odpočty z titulu plnění přijatého od jiných plátců v tuzemsku. Na konci řetězce, tj. již za tzv. nárazníkovými společnostmi, mělo na úrovni profitujících obchodních společností, do jejichž skladů či jejichž zákazníkům reálně bylo zboží při zastírání jeho skutečného pohybu dodáno přímo z jiných členských států Evropské unie, dojít ke snížení daňové povinnosti o částku nejméně 10 632 592 Kč.

3. Policejní orgán napadeným usnesením rozhodl po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci jako náhradní hodnoty, a to konkretizované bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatele.

4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení policejního orgánu stížnost ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud se v odůvodnění tohoto usnesení ztotožnil se závěry policejního orgánu, přičemž nejdříve rekapituloval zjištění plynoucí ze spisového materiálu a následně se vypořádal s námitkami stěžovatele. S ohledem na povahu institutu zajištění náhradní majetkové hodnoty, jímž dochází toliko k dočasnému omezení dispozičního práva k určitému majetku (tj. nikoli k odnětí vlastnického práva či jeho trvalému zatížení), shledal krajský soud napadené usnesení policejního orgánu za správné a dospěl k závěru, že jde o dovolenou výluku z ochrany vlastnického práva stěžovatele. Podle krajského soudu neodporuje zákonné úpravě, byl-li v trestním řízení zajištěn majetek jen těch spoluobviněných, u nichž se ho podařilo dohledat. Po případném odsouzení by za způsobenou škodu odpovídali spoluobvinění společně a nerozdílně.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v předmětné trestní věci figurují celkem čtyři obviněné osoby, které podle podezření orgánů činných v trestním řízení měly ve vzájemné součinnosti páchat trestnou činnost. Postupem těchto orgánů je však nejvíce zasažen stěžovatel, jakkoli prohlašuje, že se protiprávního jednání nedopustil. Všechny nemovité věci, které byly v trestním řízení zajištěny, jsou v jeho vlastnictví (v jednom případě jde o spoluvlastnictví stěžovatele a spoluobviněného B. D.). Podle stěžovatele tím není zachována proporcionalita mezi spoluobviněnými, což se mu jeví jako nespravedlivé a příliš tvrdé. V jedné z nemovitých věcí, která byla zajištěna jiným usnesením, stěžovatel bydlí s matkou, od níž ji nabyl darem, a na kterou stav spojený s vysokou nejistotou nezaslouženě psychicky dopadá, přičemž po zohlednění způsobu nabytí vlastnického práva k dané nemovité věci by bylo zřejmé, že s domnělou trestnou činností nesouvisí, zejména nemohla být zakoupena za hypotetické výnosy z trestné činnosti.

6. Stěžovatel též polemizuje se závěry policejního orgánu o ceně zajištěných nemovitých věcí a výši škody způsobené vyšetřovanou (údajnou) trestnou činností. Podle stěžovatele byla tato škoda policejním orgánem účelově navýšena, aby k zajištění nemovité věci byl dán "prostor a důvod", a přesto předmětné nemovité věci mají cenu vyšší, než je policejním orgánem uvažovaná škoda.

7. Stěžovatel má za to, že byly-li obchodní společnosti A a B, ve kterých v minulosti působil jako jednatel, označené v usnesení o zahájení trestního stíhání za "profitující společnosti", měl být zajištěn zejména jejich majetek. Uvedenou charakteristiku přitom stěžovatel považuje za zavádějící, neboť uplatnění nároku na odpočet DPH je "zcela běžnou a zákonem předpokládanou praxí". Stěžovateli nelze opodstatněně klást za vinu, že subjekty, které dodávaly zboží oběma společnostem, údajně nesplnily svoji povinnost DPH přiznat a odvést. Stěžovatel neměl důvod se domnívat, že dodavatelské subjekty poruší své povinnosti. Jeho role ve skupině není dostatečně konkretizovaná a popis trestně postižitelného jednání v odůvodnění usnesení policejního orgánu je příliš obecný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana y [srov. nález ze dne 13. 8. 2015

sp. zn.

(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) či usnesení ze dne 1. 7. 2004

sp. zn.

; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. Ústavní soud ve své judikaturní praxi formuloval určité požadavky, jimž mají orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (y), musí být vydána příslušným orgánem (, y), nemohou být projevem svévole (y a a 3y) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429)].

12. V nyní posuzované věci je prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákona, kterého se měli dopustit stěžovatel a spoluobvinění. Ústavní soud v této fázi řízení není oprávněn se zabývat argumenty stěžovatele směřujícími do věci samé, neboť by nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení o ústavní stížnosti není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o zajištění věci jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu, což limituje i rámec přezkumu, který může provádět.

13. Orgány činné v trestním řízení podle Ústavního soudu rozhodly o zajištění věci jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stadiu trestního řízení a vymezil v něm konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že věc, která je výnosem z trestné činnosti, nelze zajistit a místo ní je nutné s poukazem na § 79a odst. 1 a § 79g odst. 1 trestního řádu zajistit náhradní hodnotu, nemusí být hodnověrný bez důvodných pochybností a není ani konečný, může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008

sp. zn.

(N 25/48 SbNU 291)].

14. Krajský soud v postupu policejního orgánu neshledal projev svévole vůči stěžovateli. Po přezkoumání věci konstatoval, že veškeré zatím shromážděné důkazy svědčí pro oprávněnou úvahu o tom, že k policejním orgánem tvrzené trestné činnosti pravděpodobně došlo, proto dospěl k závěru, že zajištění dané nemovité věci postupem podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu je v souladu se zákonem.

15. Řádně odůvodněným závěrům policejního orgánu a krajského soudu nemá Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti co vytknout. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušnými orgány a nejsou projevem svévole či libovůle. Policejní orgán i krajský soud dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.

16. Stěžovatel již dříve napadl ústavní stížností jiné usnesení policejního orgánu, kterým byly postupem podle § 79a odst. 1 a § 79g odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnoty specifikované nemovité věci v jeho vlastnictví, jakož i navazující usnesení krajského soudu, přičemž Ústavní soud ji usnesením ze dne 18. 5. 2021

sp. zn.

odmítl coby zjevně neopodstatněnou podle . V této ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil námitky, které jsou převážně shodné s výhradami obsaženými v nyní posuzovaném návrhu. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje především na body 8. a 9. uvedeného usnesení, kde se vypořádal s výtkami o disproporčním rozsahu uplatnění zajištění nemovitého majetku stěžovatele (ve srovnání se spoluobviněnými, resp. "profitujícími" obchodními společnostmi), o chybějící souvislosti jeho nabytí s údajnou trestnou činností, o nepříznivých dopadech zajištění na psychický stav stěžovatelovy matky a o nedostatečném popisu jednotlivých skutků, které jsou předmětem trestního stíhání.

17. Nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

stěžovatel nyní namítá, že policejní orgán nesprávně stanovil ceny zajištěných nemovitých věcí a změnil výši škody, která měla stíhanou trestnou činností vzniknout. Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávním požadavkem je též zachování principu proporcionality, jde-li o hodnotu zajištěného majetku [srov. kupř. nález ze dne 22. 9. 2015

sp. zn.

(N 173/78 SbNU 577)]. Okolnost, že policejní orgán zvýšil uvažovaný výnos předmětné trestné činnosti, na částku 11 064 071,78 Kč neopodstatňuje pochybnosti o ústavněprávní konformitě napadených usnesení. V dané fázi trestního řízení lze srovnatelná dílčí upřesnění očekávat. Policejní orgán odhadl cenu nemovitých věcí zajištěných předchozími usneseními na částku 8 300 000 Kč a cenu nemovité věci zajištěné předmětným usnesením stanovil ve výši 2 500 000 Kč. Stěžovatel tyto kalkulace zpochybňuje, nicméně setrvává pouze v rovině obecných tvrzení, neboť Ústavnímu soudu nepředložil jakýkoliv důkaz, který by mohl vést k závěru o porušení zásady proporcionality.

18. Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

(bod 10.) stěžovatele upozornil na možnost podání žádosti o zrušení či omezení zajištění postupem podle § 79f trestního řádu, popř. podání žádosti o provedení úkonu, jež se zajištěné věci týká, postupem podle § 79g odst. 2 trestního řádu. Přitom poukázal, že především v pozdějším stádiu vyšetřování může mít stěžovatel k (ne)důvodnosti rozsahu zajištění jeho majetku vůči orgánům činným v trestním řízení silnější argumentační pozici než na jeho samém počátku. Není pochyb, že faktor plynutí času není v současnosti způsobilý hrát takovou roli, že by bylo v jeho důsledku namístě napadená rozhodnutí zrušit.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu