Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2152/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jany Kopečné, zastoupené Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou, sídlem Nerudova 1190/3, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -86 ze dne 27. 5. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě č. j. -59 ze dne 25. 11. 2020 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. -35 ze dne 20. 7. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Třebíči č. j. -19 ze dne 7. 9. 2005 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 24. 2. 2010) bylo stěžovatelce jako povinné uloženo zaplatit oprávněnému, Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina, pohledávku zajištěnou zástavním právem s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný může domáhat pouze z výtěžku prodeje zástavy, a to blíže specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Předmětná exekuce byla vedena pro dluhy na dani z přidané hodnoty a dani z příjmu fyzických osob (ve výši 1 016 438,24 Kč), které byly správcem daně vyměřeny bývalému manželovi stěžovatelky v roce 1997.

Shora označeným usnesením Okresní soud v Třebíči k návrhu oprávněného nařídil výkon rozhodnutí prodejem zmíněné zástavy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je již v důchodovém věku, její zdravotní stav se podstatně zhoršil. Dále poukázala na to, že hodnota zástavy vzrostla minimálně na trojnásobek, takže její hodnota již vymáhanou pohledávku převyšuje. Stěžovatelka měla dle svých slov po zastavení exekučního řízení v roce 2014 z podnětu finančního úřadu, jakož i s ohledem na jeho pasivitu trvající dalších více než pět let, legitimní důvod se domnívat, že tím pro ni celá věc skončila. Stěžovatelka má za to, že dle poslední novely exekučního řádu mají být bezvýsledné exekuce automaticky zastavovány a dlužníci od placení svých dluhů osvobozeni. Na závěr poznamenala, že nikoliv z vlastního rozhodnutí, ale rozhodnutím správního orgánu by měla přijít kvůli dluhům dnes již zemřelého bývalého manžela, které vznikly téměř před 30 lety, o své bydlení. Takový postup soudů vnímá jako nespravedlivý. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se soudy napadenými rozhodnutími dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Po lidské stránce lze situaci stěžovatelky pochopit, nicméně rozhodnutí soudů v ústavní rovině obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že v dané věci nebyla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jak přiléhavě vyložil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, v případě onoho zastavení exekučního řízení na návrh oprávněného finančního úřadu šlo o řízení vedené na podkladě odlišného titulu, jinou formou výkonu rozhodnutí a zejména proti jinému účastníkovi na straně povinného, konkrétně proti bývalému manželovi stěžovatelky. Zastavení tohoto řízení tedy nevylučovalo, aby později došlo k uspokojení oprávněného z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Zástavní právo v rozhodném období postihlo i vlastnické právo stěžovatelky k nemovitostem nacházejícím se původně ve společném jmění manželů a trvání této zástavy nebylo zastavením předchozího exekučního řízení, vedeného ještě proti původnímu povinnému (stěžovatelčinu manželovi), nijak dotčeno. Změna v osobě vlastníka zástavy pak rovněž neměla vliv na trvání zástavního práva. Stěžovatelka se tedy nemohla z objektivního hlediska po dobu existence zástavního práva legitimně domnívat, že oprávněný nevyužije svého práva, soudem přiznaného, podat návrh na prodej zástavy.

Pokud jde o samotný prodej zástavy, sluší se podotknout, že sama skutečnost, že hodnota zástavy převyšuje v exekuci vymáhanou částku, nečiní prodej zástavy bez dalšího neuskutečnitelným. Je samozřejmé, že smyslem výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci není, aby zástavní věřitel jako oprávněný vždy inkasoval veškerý výtěžek z prodeje takové zástavy bez ohledu na výši jeho pohledávky zajištěné zástavním právem. Převyšuje-li výtěžek z dražby nemovitostí míru uspokojení, jež oprávněnému dle zákona náleží, a není-li zde pohledávek jiných subjektů, které mají být vypořádány, platí, že zbytek rozdělované podstaty se vyplatí povinnému (srov. ).

Pokud jde o výhrady stěžovatelky stran nepřiměřené délky exekučního řízení, nutno poznamenat, že stěžovatelka nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků, které jí právní řád k ochraně jejího základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů poskytuje [viz např. podání stížnosti na průtahy dle ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích - srov. k tomu nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2017 (N 172/86 SbNU 773), anebo návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení téhož předpisu. Uvedená námitka je tedy v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná (s ohledem na znění ). Nadto z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka spíše nesouhlasí s prodlevou, s níž oprávněný finanční úřad přistoupil k podání návrhu na prodej zástavy, což se však přezkumu soudů rozhodujících o tomto návrhu vymyká (ledaže jde o otázku možného promlčení zástavního práva k námitce povinného, což ovšem nebyl případ stěžovatelky). Již odtud je zřejmé, že soudy do uvedeného práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů ústavně nekonformním způsobem nezasáhly.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu