Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2110/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Dinh Thanh Le, zastoupeného Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -133 ze dne 13. 4. 2021 a výroku III. usnesení soudní exekutorky Zuzany Grosamové (dříve Sobíškové), sídlem Bělohorská 270/17, 169 00 Praha 6, č. j. 180 EX 5867/08-113 ze dne 25. 1. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí odvolacího soudu a soudního exekutora, jimiž mělo dojít zejména k porušení a 3d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chomutově usnesením č. j. -5 ze dne 30. 7. 2008 nařídil na návrh právního předchůdce oprávněného exekuci na majetek stěžovatele pro dlužnou částku ve výši 26 648 Kč s příslušenstvím, jakož i pro náklady nalézacího řízení, náklady exekuce a náklady oprávněné. Shora označeným usnesením soudní exekutorka na návrh stěžovatele na zastavení exekuce z důvodu uvedeného v (dále též "") exekuci zastavila (výrok I.), soudnímu exekutorovi nepřiznala právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a rovněž žádnému z účastníků nepřiznala právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele, zaměřenému pouze proti výroku pod bodem III., Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným usnesením napadené rozhodnutí soudní exekutorky jako věcně správné potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že podle rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. 12. 2014 platí, že i v případech, kdy byla exekuce zahájena před ustálením judikatury stran neplatnosti rozhodčích doložek (tj. před 11. 5. 2011), je spravedlivé uložit povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Obdobné závěry Ústavní soud dle názoru stěžovatele vyslovil v nálezu

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2018. Pakliže soudní exekutorka ani odvolací soud nerespektovaly závěry z těchto rozhodnutí plynoucí, dopustily se dle stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel krajskému soudu též vytkl, že mu neposkytl procesní prostor pro vyjádření se k možnému použití moderačního práva dle Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných exekučních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše nákladů řízení, jež byly stěžovateli ze strany soudní exekutorky a odvolacího soudu odepřeny, představuje částku bagatelní (v dané věci se jedná o 4 úkony právní služby, 4 režijní paušály a 21 % DPH). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení , nýbrž i v ustanovení téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí v bagatelních věcech jen automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný přesah v jimi řešených otázkách.

Lze připustit, že odvolací soud zřejmě neposkytl stěžovateli prostor pro vyjádření se k zamýšlenému použití moderačního oprávnění v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukázal. Nelze však přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti sám potvrdil, že návrh na zastavení exekuce podal až 16. 10. 2020, tedy více jak 12 let po nařízení exekuce a více než 9 let poté, co došlo k ustálení judikatury stran neplatnosti rozhodčích doložek, takže byl obdobně jako oprávněný dlouhodobě nečinný. Odvolací soud v této skutečnosti ve spojení s tím, že oprávněný podal návrh na zahájení exekuce ještě před shora vzpomenutou změnou judikatury, shledal důvod hodný zvláštního zřetele, pro který stěžovateli jako povinnému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Tato úvaha se Ústavnímu soudu nejeví zcela nepřiměřenou. I kdyby se tedy stěžovatel mohl vyjádřit k odvolacím soudem chystané aplikaci , je bez dalšího patrné, že samotnou skutečnost dlouhodobého otálení s návrhem na zastavení exekuce podle by nevyvrátil. Za této situace tedy Ústavní soud s přihlédnutím k principu racionality ústavní stížnosti [k tomu blíže viz např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)] neshledal důvod k zásahu, neboť zrušení napadeného usnesení krajského soudu by stěžovateli nepřivodilo kýžený zvrat v exekučním řízení.

Výše nastíněné charakteristiky nynějšího případu stěžovatele jej nadto odlišují od věci řešené zmiňovaným nálezem

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2018 (N 184/91 SbNU 279). Tehdejší oprávněná totiž podala exekuční návrh až po přelomovém rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. 5. 2011 [k rozhodnosti tohoto okamžiku srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861)] a někdejší povinná (stěžovatelka) nebyla nečinná po tak dlouhou dobu, takže v důsledku kombinace těchto okolností tehdy Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci soudů o pasivitě povinné jako samostatného důvodu, způsobilého přivodit moderaci nákladů řízení (viz zejména bod 50 cit. nálezu). V případě stěžovatele jsou ovšem tyto poměry odlišné, a to nikoli nevýznamně, jak bylo vyloženo shora.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu