Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2205/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Svědínka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -210 ze dne 12. 5. 2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a společnosti Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Teplicích zamítl usnesením č. j. -174 ze dne 21. 9. 2020 návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce nařízené dne 6. 1. 2012.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") dospěl v napadeném rozhodnutí na rozdíl od exekučního soudu prvního stupně k závěru, že dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem je v důsledku absence splnění povinnosti oprávněné posoudit úvěruschopnost stěžovatele neplatná ve smyslu obč. zák., z tohoto důvodu je neplatná i na ni navázaná rozhodčí smlouva a rozhodkyně neměla pravomoc k vydání exekučního titulu. Tím je podle odvolacího soudu dán důvod k zastavení exekuce podle , aniž by bylo třeba se zabývat dalšími tvrzenými vadami exekučního titulu a systémovými nedostatky rozhodčího řízení.

3. V důsledku změny napadeného rozhodnutí rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž zavinění na zastavení exekuce podle § 89 exekučního řádu shledal na straně oprávněné (vedlejší účastnice), jíž je nutno přičíst k tíži vady exekučního titulu. Jde-li o náhradu nákladů řízení úspěšného povinného, odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě mu ji nepřiznat za použití moderačního ustanovení coby výjimky z pravidla přiznání nákladů řízení podle míry zavinění na zastavení exekuce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020,

sp. zn.

, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018,

sp. zn.

). Důvody k takto mimořádnému postupu shledal odvolací soud zejména v tom, že stěžovatel významně přispěl průběhu exekuce tím, že byl mnoho let procesně pasivní; nepochybně mohl návrh na zastavení exekuce podat dříve, neboť si musel být dobře vědom, že je tížen existencí svého dluhu a postižen exekucí. Zohlednit je dále třeba zejména to, co bylo příčinou vedení exekuce, že to bylo neplnění povinnosti stěžovatele ze závazkového vztahu - smlouvy o úvěru, že mu objektivně dluh vznikl a existuje. Stěžovatel totiž nezpochybnil, že na základě smlouvy o úvěru převzal (půjčil si) od právní předchůdkyně oprávněné finanční prostředky, které dosud nevrátil, a sám tak jednal protiprávně, takže materiálně bylo vedení exekuce namístě. Aplikace ustanovení na daný případ je proto opodstatněná - odpovídá okolnostem daného případu. Je spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady exekučního řízení sám. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), brojí proti nákladovému výroku napadeného usnesení odvolacího soudu.

5. Stěžovatel spatřuje v úvahách odvolacího soudu o aplikaci moderačního práva podle § 150 prvky libovůle a nahodilosti; nepovažuje usnesení za řádně odůvodněné. Jeho argumentaci lze shrnout tak, že odvolací soud podle stěžovatele nepřihlédl ke všem relevantním skutkovým okolnostem dané věci, k majetkovým, sociálním a dalším poměrům účastníků řízení, nesprávně vyhodnotil pasivitu stěžovatele a nepřihlédl rovněž k pasivitě vedlejší účastnice v průběhu exekučního řízení. V důsledku toho byla podle stěžovatele porušena zejména jeho práva zaručená v , 37 odst. 1 a 11 odst. 1d (dále jen "").

6. S námitkami stěžovatele se Ústavní soud neztotožnil a dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

8. V tomto případě Ústavní soud žádnou svévoli v rozhodovací činnosti odvolacího soudu neshledal. Nákladový výrok napadeného rozhodnutí je odůvodněn stručně, jasně a výstižně (b. 19 odůvodnění) a Ústavní soud důvodům rozhodnutí zcela rozumí - především hlavnímu důvodu pro aplikaci , totiž, že stěžovatel byl řadu let procesně pasivní, a především, že jednal protiprávně (půjčil si peníze a ty nesplácel), takže materiálně bylo vedení exekuce namístě. Byť s uvedenými důvody stěžovatel nemusí souhlasit, jsou závěry odvolacího soudu řádně odůvodněny a Ústavní soud nenalezl žádný důvod, proč by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a plnit tak roli další přezkumné instance v rámci obecné justice, čehož se stěžovatel fakticky domáhá. Právo na přístup k soudu (y) i právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) zaručují účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka.

9. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovateli je znám rozsah ingerence Ústavního soudu, který může zasáhnout pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení (obecných soudů), porušujících ústavně zaručená základní práva, zejména jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, což v tomto případě Ústavní soud nezjistil. Proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu