Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1784/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Jurníčkové, zastoupené JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2021 č. j. -1281, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2021 č. j. -1284 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. října 2020 č. j. -1250, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle a násl.d (dále jen "Listina) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle y a právo na spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoliv rozlišování podle Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

2. Z ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky v části, v níž se domáhala zaplacení částky ve výši 32 811 Kč s příslušenstvím (výrok I) a v části, v níž se domáhala zaplacení částky ve výši 4 760 Kč s příslušenstvím (výrok II), a současně rozhodl, že vedlejší účastník řízení je povinen zaplatit jednak stěžovatelce na nákladech řízení 67 777 Kč (výrok III), jednak České republice na nákladech řízení částku, jež bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV), a jednak část soudního poplatku za žalobu ve výši 34 554 Kč (výrok V). Městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na přiznání osobního příplatku ani nárok na zařazení do vyšší platové třídy, které by odůvodňovaly jí uplatňovaný nárok na doplatek platu.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a napadeným usnesením doplnil rozsudek ve výroku o nákladech řízení tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na doplatek platu není důvodný, neboť vedlejší účastník nepostupoval v rozporu s právními předpisy, když stěžovatelce nepřiznal osobní příplatek a nezařadil ji do vyšší platové třídy.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje průběh řízení před obecnými soudy. V argumentační části uvádí, že obecné soudy se dopustily nepřípustné svévole. Zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na řádný proces, spravedlivou odměnu za práci a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoliv rozlišování. Opomněly provést navržené listinné důkazy a vyslechnout navržené svědky ve vztahu k náležitému zařazení do platové třídy. Stěžovatelka nadto namítá, že obecné soudy nesprávně právně věc posoudily, když nezohlednily, že určující pro zařazení do platové třídy není stupeň zapracování, ale pracovní náplň.

5. V další části ústavní stížnosti se stejnou argumentací brojí proti závěrům obecných soudů ve věci odnětí osobního příplatku. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy přistoupily k posuzování zákonnosti odejmutí osobního příplatku od 1. 9. 2001, neboť v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu pominuly posouzení toho, zda stěžovatelka přestala dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality, nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení, načež dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní stížnost není přípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

7. Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( téhož zákona).

8. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje až tehdy, jsou-li marně vyčerpány všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79)].

9. V souzené věci zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv dává k dispozici dovolání podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu . O možnosti jeho podání byla stěžovatelka rovněž poučena v napadeném rozsudku krajského soudu. Jak přitom plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, dovolání v dané věci představuje procesní prostředek, který je stěžovatel povinen podle před podáním ústavní stížnosti vyčerpat [viz usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nebylo patrno, zda stěžovatelka již tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, Ústavní soud ji vyzval, aby sdělila, zda tak učinila. Stěžovatelka k tomu ve sdělení ze dne 19. 8. 2021 uvedla, že dovolání nepodala, neboť nebyl dán žádný z dovolacích důvodů upravených v a 238a , kdy opomenutí provést navržené důkazy, které jí mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé, jakož i jejich svévolné hodnocení je procesní vadou spočívající v nesprávně zjištěném skutkovém stavu. A protože šlo o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, podala ústavní stížnost v naději, že jí Ústavní soud poskytne ochranu.

11. Ústavní soud musí předně poznamenat, že dovolací důvod je upraven v (nikoliv tedy v a 238a ), a je jím nesprávné právní posouzení věci, přičemž v dovolání mohou být namítány i vady řízení, jimiž se však Nejvyšší soud může/je povinen zabývat pouze za předpokladu, že dovolání shledá přípustným ( věta druhá ). Stěžovatelka v uvedeném sdělení Ústavnímu soudu v podstatě tvrdí, že v dané věci nepředstavuje dovolání efektivní prostředek ochrany jejích práv, neboť vadami, kterými mají být stižena rozhodnutí soudů nižších stupňů (či řízení jejich vydání předcházející), by se Nejvyšší soud nemohl meritorně zabývat.

12. Ústavní soud proto zkoumal, zda ústavní stížnost obsahuje námitky, jež by mohly představovat přípustný dovolací důvod, a dospěl ke kladnému závěru. V bodě 31 totiž stěžovatelka namítla, že soudy nižších stupňů nesprávně právně věc posoudily, když nezohlednily, že určující pro zařazení do platové třídy není stupeň zapracování, ale pracovní náplň, v bodě 32 jim pak vytkla, že neporovnaly stěžovatelkou skutečně vykonávané práce s charakteristikami platových tříd uvedenými v příloze k , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, a s příklady prací v uvedeným v katalogu prací podle , kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, a nepřihlédly k platovému zařazení podle , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, a v bodě 30 jim sice vytkla, že nesprávně vyhodnotily důkazy, které v rámci ediční činnosti založil do spisu vedlejší účastník, obsahově šlo o námitku nesprávného právního posouzení otázky nerovného zacházení či diskriminace, kterou řešil krajský soud v bodě 15 napadeného rozsudku.

13. I kdyby Ústavní soud připustil, že za určitých okolností není povinností stěžovatele před podáním dovolání tento mimořádný opravný prostředek vyčerpat [viz však k tomu publikované usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541)], nemůže tomu tak být v nyní posuzované věci, kde stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila (i) námitky právní povahy, které by mohly být předmětem posouzení Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.

14. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že nepodala-li tedy stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, nesplnila procesní předpoklad řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem podle . Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj