Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1852/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., proti II. a III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2021 č. j. -73, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výroků rozsudku Nejvyššího správního soudu označených v záhlaví s tvrzením, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v a 3, v , v a v a 2d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že vedlejší účastník v čl. I. bodu 1 mimořádného opatření ze dne 23. 4. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření") zakázal přítomnost veřejnosti v maloobchodních prodejnách zboží a služeb s řadou výjimek. V čl. I. bodu 5 písm. h) zakázal přítomnost veřejnosti na lyžařských vlecích a lanových drahách s výjimkou jejich užití pro zajištění dopravní obslužnosti a pro zajištění chodu kritické infrastruktury nebo potřeby integrovaného záchranného systému. V čl. I. bodu 16 zakázal spolkové, taneční, tradiční a jiné podobné akce, jiná shromáždění, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky a jiné veřejné nebo soukromé akce, jichž se ve stejný čas účastní více než dvě osoby, s výjimkou svateb a pohřbů, jichž se může účastnit nejvýše 15 osob. V čl. I. bodu 19 stanovil podmínky pro vstup do některých vnitřních prostor prostřednictvím čtyř alternativních podmínek, mezi nimiž figuruje i podmínka, že osoba prodělala laboratorně potvrzené onemocnění Covid-19, uplynula u ní doba izolace a od prvního pozitivního POC antigenního testu nebo RT-PCR testu na přítomnosti viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní.

3. Mimořádné opatření napadl stěžovatel návrhem na zrušení opatření obecné povahy v konkretizovaných ustanoveních nebo jejich částech. O stěžovatelově návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že I. výrokem odmítl návrh na zrušení mimořádného opatření v čl. I bodu 1 (zákaz přítomnosti v určených maloobchodních prodejnách), čl. I bodu 5 písm. h) (zákaz přítomnosti veřejnosti na vlecích a lanovkách) a čl. I bodu 19 ve slovech "neuplynulo více než 90 dnů" (podmínky pro vstup do některých vnitřních prostor), neboť svými předchozími rozsudky s účinkem erga omnes k návrhu jiných navrhovatelů tyto části mimořádného opatření shledal nezákonnými.

4. Stěžovatel nenapadá I. výrok rozsudku, napadá však jeho II. výrok, jímž Nejvyšší správní soud zamítl návrh na zrušení čl. I. bodu 16 mimořádného opatření (zákaz akcí a omezení počtu účastníků na svatbách a pohřbech) ve slovech "a jiná shromáždění" a "poutě" (při vymezení zakázaných akcí) a ve slovech "kterých se v případě vnitřních i vnějších prostor může účastnit nejvýše 15 osob" (při omezení svateb a pohřbů). Podle , o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění Covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen ""), lze mimořádným opatřením stanovit zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, nebo stanovení podmínek jejich konání snižujících riziko přenosu onemocnění Covid-19, včetně stanovení maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit. Vedlejší účastník tak měl pravomoc vydat mimořádné opatření týkající se akcí, svateb a pohřbů. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákaz v čl. I. bodu 16 mimořádného opatření se podle jeho výslovného vymezení nevztahuje na shromáždění konaná podle , o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Zákaz naopak dopadá na "jiná shromáždění", čímž se rozumí zbytková kategorie spadající pod veřejné a soukromé akce, které nejsou shromážděními podle zákona o právu shromažďovacím. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že pojem "pouť má vícero významů (světské putování např. po hradech, náboženské putování na posvátné místo, pouť s kolotoči). Posuzované mimořádné opatření nedopadá na náboženskou pouť, jíž Nejvyšší správní soud řadí mezi shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím. Mimořádné opatření se tak ve slově "pouť" nedotýká náboženské svobody. Stěžovatel svou argumentaci v návrhu soustředil výhradně na náboženské poutě a u zákazu jiných poutí porušení svých práv nedovozoval. Stěžovatelovy výhrady proti omezení počtu účastníků na svatbách a pohřbech byly blíže neodůvodněné. Nejvyšší správní soud se proto omezil na konstatování, že vedlejší účastník v odůvodnění mimořádného opatření rozebral, proč omezení počtu účastníků považuje za přiměřené. Nejvyšší správní soud není povolán, aby za navrhovatele domýšlel jeho námitky, neboť by tím vybočil z role nestranného rozhodce sporu. Dále III. výrokem rozhodl o nákladech řízení s odůvodněním, že v části, v níž byl návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ve zbytku byl návrh zamítnut, stěžovatel zde neměl procesní úspěch, a nemá tedy ani právo na náhradu nákladů řízení ( ).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel napadá závěry Nejvyššího správního soudu, který neprohlásil nezákonnost mimořádného opatření při omezení počtu účastníků svateb a pohřbu na 15 osob. Namítá, že neumožňuje omezit rodinný život a svobodu projevovat náboženství, což však mimořádné opatření činí. Srovnání práva shromažďovacího a účasti na pohřbech či svatbách stěžovatel stále považuje za případné. Je-li možné chodit na demonstrace, kde je počet účastníků neomezen i za stavu pandemické pohotovosti, pak za nemístné považuje omezení počtu účastníků svateb a pohřbů. Vláda nepožádala Poslaneckou sněmovnu o prodloužení nouzového stavu, čímž podle stěžovatele uznala, že nebezpečí epidemie již není tak vysoké, pak ovšem není možné zachovat omezení počtu účastníků svateb a pohřbů na 15 osob, tj. omezení, které bylo zavedeno za nouzového stavu.

6. Vedení správního spisu ve věci mimořádného opatření stěžovatel považuje za nástroj ochrany práv a svobod jednotlivců. Ve spise by pak měly být založeny odborné studie, na které vedlejší účastník odkazuje v odůvodnění svého mimořádného opatření. Námitku zpochybňující nevedení spisu neuplatnil před Nejvyšším správním soudem, neboť v době podání svého návrhu o nevedení spisu nevěděl, o čemž se dozvěděl až z vyjádření vedlejšího účastníka v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem. Nesouhlasí tedy s tím, že námitkou nevedení spisu se odmítl Nejvyšší správní soud zabývat s odvoláním na koncentraci námitek, která se však podle stěžovatele může uplatnit jen na námitky, jež bylo možno při podání návrhu uplatnit, nikoli na námitky o skutečnostech, o kterých navrhovatel nevěděl a vědět ani nemusel.

7. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje rovněž v rozhodnutí o nákladech řízení. Část jeho návrhu byla odmítnuta, protože k návrhu jiných navrhovatelů byla již dříve prohlášena nezákonnost mimořádného opatření. Návrh byl v dané části v době svého podání podán důvodně a odmítnut byl z důvodů nezávislých na stěžovateli. Nebýt zmíněného odmítnutí, byl by stěžovatel se svým návrhem zčásti úspěšný, což měl Nejvyšší správní soud zohlednit při rozhodování o nákladech řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být v řízení zastoupen jiným advokátem (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.

10. Porušení základních práv či svobod Ústavní soud neshledal na základě stěžovatelovy námitky, že mimořádné opatření, které zasahuje do soukromého a rodinného života (y) a do svobody projevovat své náboženství nebo víru (y), nemohl vedlejší účastník vydat, protože podle názoru stěžovatele neumožňuje zasahovat do těchto základních práv a svobod. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že vedlejší účastník má svěřenu pravomoc vydat mimořádné opatření, které reguluje svatby a pohřby. obsahuje výčet činností, které lze mimořádným opatřením zakázat, omezit či pro něž lze stanovit podmínky [viz a ve spojení s nebo i) , o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Svatby i pohřby spadají pod pojem "veřejné nebo soukromé akce, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě" ve smyslu . Protože vedlejší účastník měl zákonnou oporu pro vydání mimořádného opatření upravujícího svatby a pohřby, nebyl porušen ani y. Ústavní požadavek na úpravu mezí základních práv či svobod výhradně zákonem byl naplněn tím, že stanovuje, jakých činností se může regulace v mimořádném opatření týkat. Podle povahy činnosti, kterou lze podle mimořádným opatřením regulovat, lze v konkrétním případě okruh dotčených základních práv či svobod dovodit.

11. Mimořádným opatřením je podle možno stanovit "zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, nebo stanovení podmínek jejich konání snižujících riziko přenosu onemocnění COVID-19, včetně stanovení maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit; zákaz nebo omezení nelze vztáhnout na schůze, zasedání a podobné akce ústavních orgánů, orgánů veřejné moci, soudů a jiných veřejných nebo soukromých osob, které se konají na základě zákona, a shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím". Ústavní soud konstatuje, že mimořádným opatřením podle citovaného ustanovení může podle okolností věci dojít i k zásahu do soukromého a rodinného života (y) či do svobody projevovat své náboženství nebo víru (y). Jak bylo výše uvedeno, pro takový zásah skýtá zákonnou oporu. V konkrétním případě lze zkoumat, zda mimořádné opatření představuje přípustný zásah do základních práv (jejich přípustné omezení), nebo porušení těchto práv. Stěžovatel však ani v návrhu na zrušení opatření obecné povahy podaném Nejvyššímu správnímu soudu ani v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní argumentaci, proč by mimořádné opatření představovalo v porovnání s epidemickou situací, která zde byla v rozhodnou dobu, a hodnotami (zejména zájmem na ochraně zdraví a zamezení či zmírnění šíření onemocnění Covid-19) nepřípustný (nepřiměřený) zásah, a tedy porušení základních práv a svobod zaručených v a y. Uplatnil jen obecnou námitku, že nedává podklad pro zásah do základních práv a svobod upravených v právě zmíněných ustanoveních.

12. Stěžovatel srovnává omezení počtu účastníků svateb a pohřbů na 15 osob s tím, že neumožňuje stanovit maximální počet účastníků shromáždění konaných podle zákona o právu shromažďovacím. Ústavní soud konstatuje, že svatby a pohřby na jedné straně a shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím na straně druhé se od sebe svou povahu v řadě rysů odlišují, proto potřebnou relevanci nemá blíže nerozvedený poukaz na to, že počet účastníků svateb a pohřbů byl omezen maximální hranicí 15 osob, kdežto tímto způsobem uvedená shromáždění regulována nebyla.

13. Mimořádné opatření vedle stanovení maximálního počtu účastníků svateb a pohřbů (jeho čl. I bod 16) stanovilo i podmínky pro konání shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím (čl. I bod 17). Vhodné je předeslat, že v bodech 50 až 62 rozsudku ze dne 22. 4. 2021 č. j. -48 Nejvyšší správní soud rozebral, že rozlišuje mezi zákazem, omezením a stanovením podmínek pro konání akce. Zatímco shromáždění konaná podle zákona o právu shromažďovacím nelze podle výslovného znění daného ustanovení zakázat nebo omezit, lze však pro jejich konání stanovit podmínky v mimořádném opatření. Omezením je pak podle zmíněného rozsudku sp. zn. i stanovení maximálního počtu účastníků shromáždění, neboť jde o podmínku, která ze shromáždění vylučuje každého účastníka nad stanovený počet. Naproti tomu stanovení povinnosti mít na sobě prostředek ochrany dýchacích cest či dodržování určeného rozestupu mezi účastníky je podmínkou pro konání shromáždění, nikoli jeho omezením ve smyslu , neboť počet účastníků je limitován jen faktickým stavem (velikostí prostoru konání), což se běžně stává i mimo pandemickou pohotovost, a volbou dostatečně velkého prostoru pak lze zajistit konání shromáždění pro prakticky libovolný počet účastníků. Ústavní soud vychází z toho, že mezi typickým průběhem svateb, pohřbů a shromáždění lze nalézt řadu odchylek daných zejména povahou a smyslem těchto akcí, tradicemi a společenskými uzancemi, které se k nim váží. Mimořádné opatření zavedlo odlišnou úpravu pro svatby a pohřby na jedné straně a pro shromáždění spadající pod na druhé straně. V některých ohledech zavedlo přísnější úpravu pro svatby a pohřby (např. tím, že na svatbách a pohřbech stanovilo maximální počet 15 účastníků, kdežto maximální počet účastníků shromáždění neurčilo). V jiných ohledech zavedlo pro svatby a pohřby mírnější úpravu (např. tím, že pro účastníky svateb a pohřbů nebyl stanoven povinný minimální rozestup ve vnitřních prostorech, kdežto pro účastníky shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím stanovilo pro vnitřní prostory povinný rozestup 2 metry, nejde-li o členy domácnosti). S ohledem na odlišnost shromáždění od svateb, či pohřbů, a s ohledem na to, že v některých ohledech mimořádné opatření reguluje svatby a pohřby přísněji a v jiných mírněji, nemá smysl porovnávat jeden izolovaný prvek regulace (maximální počet účastníků pro svatby a pohřby). Za této situace Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv či svobod v hodnocení Nejvyššího správního soudu (bod 44 napadeného rozsudku), že u úpravy svateb a pohřbů na jedné straně a shromáždění na druhé straně nelze činit zjednodušená srovnání jen s ohledem na počet osob, které se jich smí účastnit.

14. Shodný závěr platí i pro stěžovatelův poukaz, že více než 15 lidí může být i v hypermarketu [při dodržení podmínky v čl. I bod 13 písm. a) a b) mimořádného opatření, aby na jednoho zákazníka připadlo alespoň 15 m2 prodejní plochy a aby byly dodrženy rozestupy minimálně 2 metry].

15. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že stěžovatel v návrhu na zrušení opatření obecné povahy vedle porovnání maximálního počtu účastníků nijak blíže nepolemizoval s odůvodněním mimořádného opatření o limitaci počtu účastníků na svatbách a pohřbech, což Nejvyššímu správnímu soudu znemožnilo se tímto odůvodněním dále zabývat, neboť není povolán domýšlet za navrhovatele návrhové body. Ústavní soud na tento závěr Nejvyššího správního soudu odkazuje a zdůrazňuje, že v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je soud vázán důvody návrhu ( ), což od navrhovatele vyžaduje patřičnou aktivitu při formulaci námitek.

16. Dále Ústavní soud konstatuje, že výtka, že vedlejší účastník nevedl správní spis (resp. že obsahem spisu bylo jen vydané mimořádné opatření a pak mimořádné opatření, které jej zrušilo), nedosahuje ústavní úrovně. Mimořádné opatření se podle věty první vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Neústavní není zákonná úprava, podle níž se o návrhu opatření obecné povahy nevede řízení, neboť z ústavního pořádku nevyplývá právo na účastenství ve správním řízení [nález ze dne 27. 6. 2017

sp. zn.

(N 110/85 SbNU 793; 282/2017 Sb.), bod 77.]. Není-li ani samotné účastenství ve správním řízení zaručeno na ústavní úrovni, pak tím spíše není ani vedení či nevedení spisu předmětem regulace ústavních předpisů. Dodat lze, že stěžovatel nebyl v posuzované věci nevedením spisu dotčen ani zprostředkovaně na právu na soudní ochranu (y). Ve svém návrhu určeném Nejvyššímu správnímu soudu nezpochybňoval vědecké studie, na které v odůvodnění mimořádného opatření vedlejší účastník odkazoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by tak v návrhu hodlal učinit či že by za účelem zpochybnění těchto studií před soudem chtěl po vydání mimořádného opatření nahlédnout do spisu a seznámit se s jejich obsahem. Naopak, o správní spis se nezajímal a o jeho nevedení se dozvěděl až z vyjádření vedlejšího účastníka v řízení před Nejvyšším správním soudem. V posuzované věci tak nevedení správního spisu stěžovatele nijak nelimitovalo při formulaci námitek proti mimořádnému opatření a jeho podkladům v návrhu, který zaslal Nejvyššímu správnímu soudu. Protože stěžovatel nepoukázal ani na minimální úsilí vynaložené k seznámení se spisem před podáním návrhu Nejvyššímu správnímu soudu, lze důvod, proč stěžovatel neuplatnil námitku nevedení spisu již při podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy spatřovat v postupu samotného stěžovatele. Za této situace Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv v tom, že na danou námitku Nejvyšší správní soud uplatnil koncentrační mechanismus v větě druhé

17. K rozhodování o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní dimenze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován [srov. např. nálezy ze dne 30. 4. 2008

sp. zn.

(N 81/49 SbNU 177), ze dne 16. 6. 2011

sp. zn.

(N 117/61 SbNU 711), ze dne 12. 11. 2007

sp. zn.

(N 189/47 SbNU 461)]. V posuzované věci Ústavní soud žádnou takovou vadu v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nákladech řízení neshledal. Část návrhu na zrušení opatření obecné povahy Nejvyšší správní soud sice odmítl, aniž by ve věci nařídil jednání, což nebyl důvod pro vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč podle věty poslední , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podle níž byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. Soudní poplatek činí 5 000 Kč, ať je návrhem napadeno celé opatření nebo jen jeho část. Nejvyšší správní soud meritorně projednal návrh na zrušení opatření obecné povahy v jeho části (proti čl. I. bodu 16 mimořádného opatření). I kdyby byla návrhem napadena jen tato jeho část, stále by řízení podléhalo stejnému poplatku. Ústavní soud tudíž neshledává neústavním výklad, že podle věty poslední zákona o soudních poplatcích vrací poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy jen tehdy, byl-li návrh celý odmítnut, a nikoli třeba jen v části věcně posouzen.

18. Stěžovatel uvádí, že jeho návrh byl v době podání zčásti důvodný. Důvodem k jeho odmítnutí v této části byla skutečnost, že k návrhu jiných navrhovatelů Nejvyšší správní soud rozhodl o nezákonnosti mimořádného opatření. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel přehlíží, že se svým návrhem byl v části neúspěšný, neboť II. výrokem napadeného rozsudku byl jeho návrh zčásti zamítnut. Za stavu, kdy byl stěžovatel zčásti neúspěšný, není z ústavního hlediska prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu