Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1748/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Ing. Tomáše Kocmicha a 2) Ing. Lucie Kocmichové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Milíčova 1386/8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2020 č. j. -272 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2021 č. j. -286, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle a d (dále jen ""), Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a y. K tomuto porušení mělo dojít postupem obecných soudů při rozhodování o určení vlastnictví a nesprávným rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. -209 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku specifikovaného v rozsudku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 2019 č. j. -248 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. 5. 2006 o darování předmětného pozemku stěžovatelce 2) žalobkyní je absolutně neplatným právním úkonem podle obč. zák. a , o obcích (obecní zřízení), neboť rozhodnutí zastupitelstva obce převést pozemky určené k výstavbě mj. rodinných domů bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru specifikujícího (v souladu s katastrálním zákonem) pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat. Stěžovatelka 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla ani vydržením, neboť vydržecí doba podle obč. zák. v daném případě neuplynula. Konstatoval dále, že stěžovatel 1) nebyl v dobré víře již ke dni uzavření smlouvy o rozšíření společného jmění manželů formou uvedeného notářského zápisu.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem vydání tohoto kasačního rozhodnutí byla okolnost, že odvolací soud při právním posouzení věci v uvedeném rozsudku pominul zohlednit, že mezi stěžovateli byla dne 29. 6. 2015 uzavřena smlouva o rozšíření jejich společného jmění týkající se žalobou dotčeného předmětného pozemku.

V dalším odvolacím řízení odvolací soud napadeným rozsudkem shora označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku. Dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. 5. 2006 uzavřená mezi žalobkyní a stěžovatelkou 2) o darování předmětného pozemku je absolutně neplatným právním úkonem ze stejného důvodu jako ve svém prvním rozsudku ve věci. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla, je vyloučeno, aby tento pozemek připadl do společného jmění stěžovatelů.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

V dané věci Nejvyšší soud vysvětlil, že námitky stěžovatelů nemohou přípustnost dovolání založit, neboť jednak nevymezují konkrétní právní otázku ve smyslu , předestírají pouhou skutkovou a právní polemiku, přičemž závěry odvolacího soudu jsou v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelé předkládají otázky, na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí či uvádějí obecnou ústavněprávní argumentaci bez odpovídajícího propojení s nálezovou judikaturou. Stěžovatelé tak nesplnili své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu