Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1505/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Fuksy, Jitky Šváchové Fuksové a MUDr. Hany Prokopové, všichni zastoupeni JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské nám. 5/28, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019 č. j. -92 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. -50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jejich kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle a 4 a d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obce Braškov (dále též "vedlejší účastník"), která se nedostatečně vypořádala s námitkami stěžovatelů a v rozporu se zákonem schválila změnu územního plánu, jež zásadním způsobem omezila využitelnost pozemků ve vlastnictví stěžovatelů, a to zejména zřízením prvků územního systému ekologické stability v podobě biokoridorů. K porušení jejich práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení. Podle stěžovatelů je rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nesprávná, když ve skutečnosti přenáší břemeno povinnosti prokázat (ne)důvodnost omezení vlastnického práva na stěžovatele jako vlastníky, kteří mají prostřednictvím námitek v řízení o vydání opatření obecné povahy odůvodnit, proč by nemělo být jejich vlastnické právo k pozemkům dotčeno změnou územního plánu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali zrušení části opatření obecné povahy - změny č. 1 územního plánu obce Braškov ze dne 16. 7. 2018 (dále jen "změna územního plánu") v části týkající se biokoridoru LBK 3 - lokální biokoridor "Dubina-Kožová Hora", interakčního prvku IP3 a protihlukového valu VVD5 v rozsahu pozemku p. č. X, interakčního prvku IP14 v rozsahu pozemku p. č. X, a dále koridoru dopravy DK1 v rozsahu pozemku p. č. X a koridoru dopravy DK2 v rozsahu pozemku p. č. X, vše v katastrálním území Braškov. Krajský soud v Praze návrhu stěžovatelů vyhověl pouze v části interakčního prvku IP14 na pozemku p. č. X a v tomto rozsahu výrokem I. napadenou změnu územního plánu zrušil. Ve zbývající části návrh výrokem II. zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovateli v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byla vydána změna územního plánu obce Braškov. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními , a rovněž , o územním plánování a stavebním řádu (dále jen " "), které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly tvrzením stěžovatelů ohledně jejich aktivity v řízení o přijetí změny územního plánu a s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn.

) se odmítly zabývat námitkami, které stěžovatelé vznesli poprvé až v návrhu na zrušení napadené změny územního plánu. Závěr Nejvyššího správního soudu, že z ustanovení neplyne konkrétní povinnost pořizovatele posuzovat zásah do konkrétních pozemků, shledal Ústavní soud ústavně konformním.

Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů došly oba soudy k závěru, že vedlejší účastník při vydání změny územního plánu nepochybil, opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Ústavní soud k tomu dodává, že procesní pasivita stěžovatelů měla na soudní přezkum vliv z hlediska jeho intenzity, nikoliv z hlediska jeho samotné přípustnosti. Před správními soudy tak po věcném přezkumu zpravidla nelze uspět s tvrzením o nepřezkoumatelném, nedostatečném či nesprávném vyvážení veřejných a soukromých zájmů, pokud tyto zájmy nebyly uplatněny v procesu pořizování územního plánu (srov. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces podle y není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu