Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1843/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2021 č. j. -8420 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2019 č. j. -7850, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y, , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl spolu s dalšími spoluobviněnými napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. -7850 shledán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle a odst. 6 písm. a) . Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti v délce trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli a dalším spoluobviněným uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, společně a nerozdílně škodu ve výši 30 879 773 Kč, stěžovateli samostatně pak ještě škodu ve výši 21 797 930 Kč.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 trestního řádu částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích, jimiž byla stěžovateli a dalším spoluobviněným uložena povinnost náhrady škody. Ostatní výroky rozsudku krajského soudu zůstaly nedotčeny.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že ve věci nepodal dovolání, neboť porušení jeho základních práv nelze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b a násl. trestního řádu.

5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že krajský soud nikterak při svém rozhodování nepřihlížel k rozsáhlé výpovědi spoluobviněného I. Š., když v odůvodnění napadeného rozsudku toliko uvedl, že obžalovaný Š. v hlavním líčení nevypovídal. Krajský soud ani vrchní soud se nijak nevypořádaly s provedeným důkazem, nadto tak významným jako je výpověď obžalovaného. Tímto postupem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

6. Další námitkou stěžovatel brojí proti znaleckému posudku Ing. Poloka, který byl v jeho trestní věci použit, ačkoliv bylo v rámci revizního znaleckého posudku zjištěno, že některé otázky týkající se daňové problematiky a vyčíslení škody nebyl Ing. Polok oprávněn zodpovídat, jelikož jsou mimo odvětví, pro nějž byl tento znalec jmenován. Znalec tak překročil rozsah svého oprávnění a znalecký posudek neměl být nikdy vydán.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle až 31 , o Ústavním soudu (dále jen ""). Stěžovatel však nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.

8. Podle je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( téhož zákona). V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

9. V posuzované věci byl stěžovatel napadenými rozhodnutími krajského soudu a vrchního soudu shledán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle , odst. 6 písm. a) . Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti v délce trvání pěti let. Uvedené výroky o vině a trestu tedy nabyly právní moci. Stěžovatel uvedl, že záměrně nenapadl rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu dovoláním, neboť porušení jeho základních práv nelze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b a násl. trestního řádu, a Nejvyšší soud by se tedy jeho dovoláním stejně věcně nezabýval. Takové úvahy je však nutno odmítnout. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních. Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel řádného, resp. spravedlivého procesu vymezenéhou a Úmluvou. Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva vykládána souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v § 265b téhož zákona [nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)], ty jsou specifikovány taxativním způsobem v odstavci 1 pod písmeny a) až l). Dovolací důvody jsou natolik konkretizovány, že o jejich obsahu není v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu pochyb. Ústavní soud uznává, že v některých případech vznikají pochybnosti při aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto dovolacího důvodu byl krátce po jeho zavedení novelou trestního řádu () prováděn Nejvyšším soudem velmi restriktivně a Ústavní soud se k tomuto přístupu při kontrole ústavnosti opakovaně vyjádřil. Znovu připomněl, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel řádného procesu, a zaujal stanovisko, podle kterého příliš restriktivní výklad důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný [nález

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2006, nález

sp. zn.

ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811) a nález

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2019 (N 27/92 SbNU 285)].

10. Ústavní soud nemůže na základě důvodů shora uvedených přijmout procesní postup stěžovatele, který implicitně dovozuje, že dovolání není efektivním prostředkem k ochraně základních lidských práv a svobod. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel tím, že ve věci nepodal dovolání, nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. (č. 40/2014 Sb.)].

11. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2021

JUDr. Radovan Suchánek, v. r.

soudce zpravodaj