Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2075/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Slavěny Walterové, zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2021 č. j. -91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného výroku rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve správním soudnictví pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " "). Dále namítá zásah do svého práva na zachování osobní cti a dobré pověsti ve smyslu y.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. června 2021 č. j. -91 rozhodl o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem (dále jen "žalovaný") tak, že výrokem I. žalovanému uložil v řízení vedeném pod sp. zn. KUUK/089683/2020/3 vydat rozhodnutí do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Citovaným rozsudkem krajský soud rozhodoval o nečinnostní žalobě podle , kterou se stěžovatelka domáhala ochrany před nečinností vedlejšího účastníka pří vyřizování žádosti o informace podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Napadeným výrokem tohoto rozsudku (výrok II.) rozhodl krajský soud tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle a odst. 7 (dále jen " "). Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. V případě procesně úspěšné stěžovatelky shledal krajský soud důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání celé náhrady nákladů řízení. Zástupce stěžovatelky zastupuje stěžovatelku, případně Ing. Tomáše Waltera v obdobných řízeních opakovaně. Všichni tři uvedení jsou v příbuzenském poměru, jak je soudu známo i z jejich podání, např. ve věci vedené pod sp. zn. . Krajský soud dále uvedl, že je mu známo, že stěžovatelka zastoupená stejným právním zástupcem jako v nynější věci vedla či stále vede řadu soudních sporů před správními soudy, a to se správními orgány, od nichž požadovala pokaždé poskytnutí informace dle . V době rozhodování krajského soudu počet věcí stěžovatelky u tohoto soudu přesáhl 70 věcí. V některých sporech je požadováno poskytnutí podání, které dříve učinila jedna ze tří shora jmenovaných osob. Žaloby, jimiž Ing. Tomáš Walter napadá postup správních orgánů při vyřizování žádostí dle , jsou dále evidovány např. u Městského soudu v Praze, a to pod sp. zn. , , , , , , , , , , , , , , , , , , či . Krajský soud dále uvedl, že jeho úkolem je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům a nikoliv napomáhat některým osobám k tvorbě zisku na úkor protistrany, kterou tyto osoby systematicky zahlcují podáními, přičemž při vyřizování těchto podání dojde v některých případech k formálně chybnému postupu, proti němuž následně brojí žalobou. Nejvyšší správní soud užívá zobecňující označení takových osob jako osob vedoucích "spor pro spor" a nikoli pro získání informace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2015 č. j. -12). S ohledem na svá výše popsaná zjištění o postupu jmenovaných osob v jiných řízeních krajský soud tedy v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelce přísluší toliko náhrada soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit v obvyklé lhůtě.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že nesouhlasí s tím, že krajský soud označil stěžovatelku za osobu, která vede soudní spor z nízkých důvodů - ze snahy obohatit se na přísudku, nikoli ze snahy dosáhnout ochrany svého práva, a odepřel kvůli tomu stěžovatelce právo na náhradu nákladů soudního řízení v podobě nákladů právního zastoupení. Podle stěžovatelky tak učinil svévolně, pouze s odkazem na skutečnost, že stěžovatelka a její syn vedou více soudních sporů týkajících se žádostí o informace. Stěžovatelka však ve svém podání podrobně líčila a dokládala legitimní účel své žádosti o informace. Právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je podle stěžovatelky součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu y, přičemž z judikatury Ústavního soudu plyne, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. Takové extrémní vybočení spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud při aplikaci normy vyjádřené v dospěl k tomu, že jednání stěžovatelky je motivováno snahou o získání tzv. přísudku, nikoli snahou získat vyžádané informace, a přitom svůj závěr opřel prakticky jen o skutečnost, že stěžovatelka a její syn vedou větší počet soudních sporů ve věcech podle . Krajský soud se podle stěžovatelky nezabýval důvody, které mu vylíčila, a nevysvětlil, proč je má za nedůvěryhodné či z jakých jiných důvodů k nim nepřihlíží. Stěžovatelka připouští, že v souvislosti s provozem pilařského závodu "Pila Kovářská" učinila větší množství žádostí podle , avšak podle ní nenastala žádná z okolností, které ve spojení s velkým množstvím žádostí, mohou odůvodnit závěr o zneužití práva. Těmito žádostmi si žadatelé hleděli opatřit podklady, které jim umožní náležitě vyhodnotit vliv záměru provozování pilařského závodu na jejich zájmy, aby je pak mohli uplatnit ve správním řízení.

4. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení a zdůvodnění tohoto rozhodnutí se podle stěžovatelky negativně promítly do její privátní sféry, a to jak majetkové, kde došlo ke ztrátě ve výši 10.200 Kč, které stěžovatelka nárokovala na nákladech spojených se třemi úkony právní služby, tak i osobnostní, neboť prý na ní ulpívá nesmazatelná příhana ziskuchtivé kverulantky vyslovená z pozice autority soudu. Stěžovatelka dále poukazuje na dopady do svého ústavně garantovaného práva na informace.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud ve svém rozhodnutí nedopustil.

9. Neobstojí ani stěžovatelčina námitka příliš kusého a ji difamujícího odůvodnění ze strany krajského soudu. Odůvodnění soudu není nepřijatelné a posuzuje skutkovou situaci a podmínky přiznání náhrady nákladů na podústavní úrovni. Ústavnímu soudu pak nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva a odůvodnění napadeného výroku není natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či jiná její základní práva.

10. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu