Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1772/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti a) Ivany Pikalové, b) Davida Holzbauera a c) Zdeňka Kičiny, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2021 č. j. -184, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 2. obchodní korporace ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, sídlem Havlíčkova 4481/44, Jihlava, 3. Martina Tomandla, 4. Radka Linharta a 5. obce C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 č. j. -54 zamítl žalobu, kterou se 2. a 3. vedlejší účastník domáhali na 1. vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. X1 v katastrálním území C. a 2. vedlejší účastník sám smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. X2 a pozemku p. č. X3 v katastrálním území C. (výrok I), a současně rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

3. Následně Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") - po vstupu dalších žalobců do daného řízení - rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. -153 rozsudek okresního soudu změnil v části výroku I, která se týkala pozemku p. č. st. X2 v katastrálním území C., tak, že žalobě stěžovatelů a) a b) a Gizelly Kičinové jako právní předchůdkyně stěžovatele c) vyhověl (výrok I), v části výroku týkající se pozemků p. č. st. X2 a p. č. X3 v katastrálním území C. ve vztahu k 5. vedlejší účastnici rozsudek okresního soudu potvrdil [výrok II a)], potvrdil jej i v části výroku II upravující právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou a 5. vedlejší účastnicí [výrok II b)], a dále rozhodl, že ve zbývajících částech výroků I a II se rozsudek okresního soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III) a že se žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči 5. vedlejší účastnici nepřiznává (výrok IV).

4. K dovolání žalované Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v měnícím výroku I o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelé tvrdí, že právní názor vyslovený v napadeném soudním rozhodnutí, který se týkal především výkladu , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je nesprávný, a po Ústavním soudu požadují, aby zodpověděl jimi předestřené právní otázky.

6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.

7. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( téhož zákona). Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv (efektivně) "vyčerpal".

8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných", a jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008

sp. zn.

, ze dne 7. 11. 2012

sp. zn.

či ze dne 28. 8. 2013

sp. zn.

].

9. V posuzované věci se stěžovatelka svou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a jímž věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Soudní řízení ve věci samé tedy neskončilo, přičemž stěžovatelé mají i po takovém (tj. kasačním) rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými mohou bránit svá práva. Ústavní stížnost tak byla k Ústavnímu soudu podána předčasně, resp. jde o nepřípustný návrh, jak vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.

10. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovatelé před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle , a proto je tato jejich ústavní stížnost nepřípustná. K tomu možno dodat, že stěžovatelům nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy skončeno, nebudou-li s jeho výsledkem souhlasit a budou-li nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách (i) v důsledku nyní namítaného pochybení Nejvyššího soudu.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2021

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj