Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 716/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Bartoše, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2021 č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen "") a právo na ochranu vlastnictví zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatel v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 vykázal daňovou povinnost ve výši 5 117 502 Kč, Finanční úřad v Šumperku stěžovateli doměřil daň ve výši -18 270 Kč, neboť zjistil, že daňová povinnost měla být nižší; Odvolací finanční ředitelství k odvolání stěžovatele daňovou povinnost ještě snížilo. V přezkumné řízení Generální finanční ředitelství dospělo naopak k závěru, že daňová povinnost měla být vyšší, a stěžovateli doměřilo daň ve výši 180 420 Kč a uložilo mu povinnost uhradit penále ve výši 36 084 Kč. Dne 27. 2. 2018 stěžovatel požádal o potvrzení o stavu osobního daňového účtu, Finanční úřad pro Olomoucký kraj stěžovateli vydal potvrzení o přeplatku na dani ve výši 500 Kč. Proti potvrzení stěžovatel podal námitku, neboť měl za to, že se na jeho účtu měl nacházet přeplatek ve výši 216 504 Kč; správce daně dle stěžovatele pochybil, pokud výše uvedenou daňovou povinnost, u které uběhla již lhůta pro placení, neodepsal a přeplatkem ji uhradil. Finanční úřad pro Olomoucký kraj námitku zamítl. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou podle , , ve znění pozdějších předpisů, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl. Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil; konstatoval, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť soudní přezkum rozhodnutí o námitce je vyloučen a proti chybné evidenci se lze bránit pouze žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. V následujícím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vyzval stěžovatel k opravě žaloby a následně žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost v záhlaví uvedeným rozhodnutím rovněž zamítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že existuje pouze jedna lhůta pro placení daně, po jejímž uplynutí má daňový subjekt jistotu, že veškeré jeho platební povinnosti spojené s konkrétní daní zanikly. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že jednou uběhnutá lhůta může začít běžet znovu, a lhůta pro placení daně tak může obživnout. Stěžovatel má za to, že uplynutím prekluzivní lhůty hmotné právo zaniká. Ústavněkonformní výklad , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, je dle stěžovatele pouze takový, že pokud původní lhůta pro placení daně běží, stanovením náhradní lhůty splatnosti dochází k přerušení lhůty, pokud však již původní lhůta uběhla, vznik nového nedoplatku nezakládá její přerušení.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích. Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že § 160 odst. 1 věta třetí daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, jednoznačně stanoví, že pro nedoplatek částky daně, k jejíž úhradě byla stanovena náhradní lhůta splatnosti, začne lhůta pro placení daně běžet náhradním dnem splatnosti daně. Z ničeho neplyne, že by předmětné ustanovení bylo třeba vykládat jako přerušení lhůty, jak tvrdí stěžovatel; k tomuto závěru dle Nejvyššího správního soudu nevede žádná výkladová metoda ani žádný relevantní argument. Ústavní soud závěry Nejvyššího správního soudu shledává udržitelnými; je to právě Nejvyšší správní soud, nikoli Ústavní soud, který má v kompetenci sjednocovat výklad podústavního práva v oblasti daní. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu