Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1909/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Filipa Smoljaka, zastoupeného Michalem Šalomounem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -244 ze dne 18. 5. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -210 ze dne 24. 10. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -128 ze dne 25. 4. 2019 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -152 ze dne 8. 8. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , , , a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 4 000 Kč s příslušenstvím, jakož i na určení, že "Ladislav Smoljak je autorem divadelních inscenací Dobytí severního pólu a Cimrman v říši hudby, které vytvořil pro soubor tzv. Divadla Járy Cimrmana jako režisér na základě zapracování literárního textu divadelních her Dobytí severního pólu a Cimrman v říši hudby, jichž je společně se Zdeňkem Svěrákem spoluautorem, čímž vznikla samostatná umělecká díla" a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy doposud uspokojivě nevyřešily otázku, jak nahlížet na divadelní inscenaci, zda jako na samostatné autorské dílo, anebo nikoli. Stěžovatel má za to, že považují-li soudy divadelní inscenaci za umělecký výkon, a to na základě argumentu zařazení režiséra do demonstrativního výčtu výkonných umělců v autorském zákoně, nepostupují správně. Tento náhled soudů dle stěžovatele neobstojí mimo jiné i s přihlédnutím k mezinárodněprávním aspektům autorského práva a jako příklad zmínil Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 1886 v aktuální redakci. Soudy tak dle stěžovatele svým výkladem autorského zákona krátí právní ochranu tvůrce divadelní inscenace, neboť právní ochrana uměleckých výkonů je podstatně omezenější než právní ochrana autorských děl. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že žalobou uplatněný nárok, jenž byl stěžovateli ze strany soudů odepřen, představuje částku bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

.

aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení (dále též ""), nýbrž i v ustanovení téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není nejen mimořádný opravný prostředek, nýbrž ani řádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2021).

Z právě vyloženého současně plyne, že Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání odmítl v části směřující proti potvrzujícímu výroku vrchního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím s odkazem na

Pokud se jedná o námitky stěžovatele směřující proti posouzení určovací části žaloby ze strany soudů, Ústavní soud podotýká, že se jednalo o návrh podaný v těsné spojitosti s hlavním nárokem na zaplacení výše uvedené peněžité částky, který by jinak samostatně nemohl obstát. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že se soudy nezabývaly splněním podmínky uvedené v , tedy zda na požadovaném určení je či není naléhavý právní zájem, ač tak bylo namístě učinit. Krajský soud zamítl nárok stěžovatele na zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím mimo jiné i z důvodu absence pasivní věcné legitimace na straně žalovaného divadla. Dospěl totiž k závěru, že uhrazením autorských odměn v jednom případě správci a ve druhém případě i stěžovateli osobně byla všechna autorská práva k představení řádně vypořádána (viz bod 18 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel tento dílčí závěr nalézacího soudu, jenž by byl jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby postačil, v ústavní stížnosti nezpochybnil. Za této situace je ovšem řešení otázky, kterou stěžovatel učinil předmětem určovací části své žaloby, zcela bez významu pro výsledek soudní pře, jak bylo shora nastíněno. Soudy tedy mohly i tuto část žaloby zamítnout jen pro tento nedostatek naléhavosti na požadovaném určení, aniž by se danou otázkou byly musely blíže (věcně) zabývat. Z týchž důvodů je i nynější polemika stěžovatele s právními názory soudů, vyjádřenými v napadených rozhodnutích, v ústavní stížnosti bezvýznamná. To se samozřejmě týká i výhrad stěžovatele proti závěru Nejvyššího soudu o absenci nutnosti položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, jelikož zmíněné důvody se logicky váží i k těmto výtkám.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu