Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1592/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Věznici Příbram - Bytíz, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. -37 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. února 2021 č. j. -26, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Po odpykání dvou třetin uloženého trestu podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kterou blíže neodůvodnil.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky, neboť neprokázal dostatečné polepšení. Obdržel sice tři kázeňské odměny, současně však má osm negativních poznatků a platný kázeňský trest a z hodnotící zprávy věznice rovněž vyplynulo, že účel trestu u něj není zatím naplňován.

4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodnou.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy vyšly z negativního hodnocení vězeňské služby, které nemá oporu v zákonných ani podzákonných předpisech. Kázeňský trest obdržel za nesplnění příkazu zaměstnance věznice, kdy se odmítl přestěhovat na jiný oddíl, který byl veden jako kuřácký, přičemž stěžovatel je nekuřák a má zhoršený zdravotní stav, takže má obavu o své zdraví, což bylo důvodem pro neuposlechnutí příkazu. Negativní poznatky nejsou zakotveny v žádném právním předpisu, jsou zřízeny toliko řediteli některých věznic a není proti nim žádná obrana; stěžovatel je přitom obdržel za malicherná jednání. Stran zařazení do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace odsouzených stěžovatel namítá, že není zákonná podmínka pro podmíněné propuštění, aby se odsouzený nacházel v první skupině. Poukazuje na svou tělesnou indispozici, která ho limituje v pohybu, takže je pro něj nemožné plnit veškeré povinnosti. V návaznosti na negativní hodnocení vězeňské služby navrhl výslech vychovatele, který by mohl objektivně zhodnotit jeho osobu a chování, čemuž nebylo vyhověno, takže má za to, že rozsah dokazování nebyl kompletní.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů a je povolán zasáhnout pouze tehdy, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014

sp. zn.

(N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017

sp. zn.

(N 4/84 SbNU 69)].

8. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001

sp. zn.

(N 51/21 SbNU 439)], jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s y, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle y [nález ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016

sp. zn.

(N 185/83 SbNU 37)].

9. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014

sp. zn.

(N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207), bod 8; nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 7. 8. 2018

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování, či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.

10. Okresní soud i krajský soud při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel nesplnil všechny zákonné předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud v napadeném usnesení konstatoval, že časová podmínka pro aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona sice byla splněna, druhou podmínku, tj. polepšení v důsledku výkonu trestu však stěžovatel dle soudu nesplnil, neboť jeho chování, jak je zřejmé z hodnocení věznice, je poznamenáno opakovaným, byť někdy drobnějším porušováním stanovených pravidel. I dle názoru krajského soudu stěžovatel dosud skutečné polepšení neprokázal, když zjevně není ochoten dodržovat ani základní režim a jeho resocializace je tak naprosto nedostatečná, což lze jednoznačně vyvodit z hodnocení vězeňské služby. Krajský soud se přijatelně vyjádřil i k relevantním námitkám, které stěžovatel uplatňuje také v ústavní stížnosti. Oba soudy svá rozhodnutí náležitě a srozumitelně zdůvodnily v souladu s § 134 odst. 2 tr. řádu. Napadená rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.

11. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž vzaly v potaz především podrobné hodnocení vězeňské služby, z něhož vyvodily, že chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu odnětí svobody je poznamenáno opakovaným, byť drobnějším porušováním stanovených pravidel. Negativní poznatky, jejichž význam stěžovatel zpochybňuje poukazem na jejich nezákonnost, jsou přitom přijatelným nástrojem ke zmapování chování odsouzených. Jak případně poukázal krajský soud, kromě negativních poznatků bývají běžně zaznamenávány i poznatky pozitivní, které však v případě stěžovatele absentují. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by se porušování vězeňských pravidel nedopouštěl. Pouze polemizuje s uloženým kázeňským trestem, své námitky však zjevně neuplatnil v předmětném kázeňském řízení, neboť kázeňský trest je dle zjištění krajského soudu stále relevantní. I kdyby tomu tak nebylo, vzhledem k opakovanémum porušování základních povinností nelze dospět k závěru o prokázaném polepšení stěžovatele.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y a Úmluvy. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu