Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1680/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti ASIO TECH, spol. s r.o., Kšírova 552/45, Brno, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. -326, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020 č. j. -283 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 9. 2019 č. j. -245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka, s odvoláním na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkového protokolu k Úmluvě, , a 4, a d (dále jen ""), , , a y, napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí. V petitu stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Protože však v ústavní stížnosti brojí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho kopii k ústavní stížnosti také přiložila. Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 6. 12. 2017 domáhala zaplacení částky 2 839 747,50 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo. Toto řízení však bylo Okresním soudem Praha-západ zastaveno, neboť k zaplacení soudního poplatku došlo až po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě soudu k jeho zaplacení. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila odvoláním ke Krajskému soudu v Praze. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto pro vady spočívající v absenci vymezení přípustnosti dovolání. Žalobkyní podaná ústavní stížnost byla pro nepřípustnost odmítnuta (

sp. zn.

). Žalobkyně se znovu domáhala zaplacení částky ve výši 2 839 747,50 Kč s příslušenstvím žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ dne 9. 3. 2018. Okresní soud Praha-západ, jehož rozhodnutí mj. stěžovatelka napadá, žalobu zamítl s odůvodněním, že pohledávka, která je předmětem řízení, byla splatná dne 30. 1. 2015, promlčecí lhůta uplynula dne 30. 1. 2018, nárok je tedy promlčen. Žalovaný učinil námitku promlčení, v původně zahájeném řízení vedeném pod sp. zn. žalobce řádně nepokračoval (když nezaplatil včas soudní poplatek a řízení tak bylo zastaveno) a nedošlo tedy ke stavení běhu promlčecí lhůty podle , (dále jen ,,obč. zák."). Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo co do zamítavého výroku rozsudkem Krajského soudu v Praze potvrzeno. Dovolací soud dovolání žalobkyně usnesením jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry soudů vedoucí k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Otázka včasného zaplacení soudního poplatku však byla předmětem řádného posouzení obecnými soudy, proti jejichž rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje, a vyjádřil se k ní v odmítavém rozhodnutí i Ústavní soud (

sp. zn.

).

Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem § 648 obč. zák. obecnými soudy, když se domnívá, že prodlení s úhradou soudního poplatku nemůže být v jejím případě důvodem k závěru, že v řízení nebylo řádně pokračováno. V ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila v odvolání a dovolání a k nimž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v mezích své přezkumné pravomoci náležitě vyjádřily. Stěžovatelkou uváděné rozhodnutí

sp. zn.

na danou situaci nedopadá, resp. nelze z něho dovodit závěry prezentované stěžovatelkou. Poplatková povinnost opravdu není zahrnuta v ustanovení a , , jak tvrdí stěžovatelka, a to proto, že nejde o náležitost žaloby (jak ostatně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí i Okresní soud Praha-západ). To však neznamená, že by proto nezaplacení soudního poplatku, a s tím spojené zastavení řízení, nezpůsobovalo následky předvídané v dané věci obecnými soudy. Tím, že došlo k zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, účastník svým postupem znemožnil soudu rozhodnout ve věci samé a v řízení tedy nebylo řádně pokračováno.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá pochybení obecných soudů, které podle ní odmítly zvážit možnost posouzení nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení. Tuto námitku učinila stěžovatelka již v řízeních před obecnými soudy, jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud se k ní vyjádřily a své závěry řádně odůvodnily.

Ústavní soud uzavírá konstatováním, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jejího právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu