Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1444/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -527, ze dne 17. března 2021, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -473, ze dne 24. září 2020, a rozsudku Okresního soudu Praha ? západ č. j. -454, ze dne 11. června 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha ? západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha ? západ (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem pohlavního zneužití dle , (dále jen tr. zákoník"). Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že v prostorách šatny základní školy v rámci probíhajícího příměstského tábora při poskytování sportovních masáží osahával zcela nahé děti mladší patnácti let na intimních partiích. Stěžovatel byl odsouzen podle tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let s tím, že stěžovateli byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti zahrnující práci s dětmi či mládeží mladší osmnácti let na dobu 4 let. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání dle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl. K rozsudku okresního soudu uvedl, že okresní soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, a že svůj závěr o vině stěžovatele v odůvodnění přesvědčivě popsal a s obhajobou stěžovatele se dostatečně vypořádal (odst. 5-8 napadeného usnesení krajského soudu).

4. O dovolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že je dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a trvá na tom, že je nevinný, a že se žalovaného skutku nedopustil. Stěžovatel odkazuje na znalecký posudek provedený dvěma znalci z odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, ze kterého vyplývá, že stěžovatel nejednal z patologických motivů, a že u něj nebyla zjištěna žádná psychická či sexuální patologie, naopak bylo zjištěno, že stěžovatele je bez výraznějších anomálií a bez zjevných známek sociální maladaptace. Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily výsledky dokazování v neprospěch odsouzeného na základě výpovědi nezletilých, aniž by přihlédly k dalším provedeným důkazům, jako byly výpovědi dalších svědků. Dle stěžovatelova názoru se krajský soud zcela nevypořádal s důkazy, které svědčily o jeho nevině. Stěžovatel dodává, že závěr o vině pro něj představuje závažný zásah do jeho osobnostních práv.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvozením skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své základní právo na soudní ochranu, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jejich závěry lze označit na logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování.

9. Okresní soud se ve stěžovatelově věci náležitě vypořádal s provedeným dokazováním, opřel své rozhodnutí o výpovědi poškozených a dalších svědků, přičemž poukázal na to, že pachatelem sexuálně motivovaného trestného činu může být kdokoliv, a že děti mohou být pro osobu s neuspokojivým sexuálním životem dosažitelnější cíl (odst. 49 napadeného rozsudku). Obecné soudy dále zdůrazňovaly zvláštnost vyžadování kompletního vysvlečení masírovaných dětí zejména s ohledem na skutečnost, že to stěžovatel vyžadoval i při pouhé masáži lýtek a chodidel (viz odst. 40 rozsudku okresního soudu; odst. 8 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že se krajský soud nevypořádal s důkazy, které svědčily o jeho nevině. Naopak, Ústavní soud dospěl k závěru, že se krajský soud provedeným dokazováním podrobně zabýval, věnoval se i stěžovatelově námitce nevěrohodnosti usvědčujících důkazů (blíže str. 3, 4 a 5 napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud v napadeném usnesení uzavřel, že výpovědi poškozených spolu vzájemně korespondují, tvrzení nezletilých jsou podporována i výpověďmi rodičů nezletilých, přičemž děti se na příměstském táboře často ani vzájemně neznaly a stěžovatele viděly ten den poprvé. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. I napadené usnesení Nejvyššího soudu je dle Ústavního soudu velmi přesvědčivé a rozsáhle reaguje na stěžovatelovy argumenty. Porušení stěžovatelových práv Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu