Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1908/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 126/48, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. -155 ze dne 4. 5. 2021 a Městského soudu v Brně č. j. -98 ze dne 14. 10. 2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále a) V. B. a b) nezletilého M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Před Městským soudem v Brně (dále jen „opatrovnický soud“) se vede řízení ve věci péče soudu o nezletilého vedlejšího účastníka b), syna stěžovatele a vedlejší účastnice a), narozeného v roce 2015. Nadepsaným rozsudkem nalézacího soudu byl nezletilý svěřen do péče matky, stěžovateli byla určena vyživovací povinnost ve výši 3 500 Kč měsíčně, byl určen dluh na výživném a upraven široký styk stěžovatele s nezletilým (lichý víkend od čtvrtka do pondělí, v sudém týdnu jedno všední odpoledne plus zvláštní úprava prázdninového režimu). Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále takto označován) uvedené rozhodnutí beze zbytku potvrdil.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen „“)], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na ochranu rodinného života a rodičovských práv ve smyslu a d (dále jen „“). Napadená rozhodnutí se podle stěžovatele ocitají v zásadním rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se střídavé péče [odkazuje přitom na nález

sp. zn.

ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)], do níž nezletilý navzdory přání stěžovatele svěřen nebyl. Stěžovatel se domnívá, že napadenou úpravou poměrů nezletilého doplácí na své dosavadní zdrženlivé a smířlivé chování, neboť jeho styk s nezletilým je ve výsledku omezen, ačkoli stěžovatel nemá zájem na dalším trvání konfliktu s vedlejší účastnicí. Napadená rozhodnutí jsou zjevně nespravedlivá a brání stěžovateli i jeho synovi ve výkonu dotčených základních práv.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadní rozpor s vlastní judikaturou v napadených rozhodnutích – na rozdíl od stěžovatele – nespatřuje. V očích stěžovatele postrádají napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění logiku. Vzhledem k předmětu řízení, kterým je úprava poměrů nezletilých korespondující především jeho nejlepšímu zájmu, nikoli soupeření rodičů o to, který z nich „vyhraje“, však Ústavní soud jeho náhled, odvíjející se od subjektivně vnímaného skutkového stavu, nesdílí.

5. K otázce péče o nezletilé se Ústavní soud v minulosti vyjádřil již mnohokrát; také judikatura ohledně střídavé péče prošla svým vývojem. Stále platí, že na péči o děti mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je zejména nejlepší zájem dítěte [viz nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče. Jeho obsah lze zachovat také výlučnou péči jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].

6. Nynější věc obecné soudy projednaly pečlivě, rodinné poměry prozkoumaly řádně a právní závěry, které na základě skutkových zjištění přijaly, odůvodnily náležitě a srozumitelně (byť se jejich odůvodnění stěžovateli zdá „absurdní“). Přestože nezletilý má pozitivní vztah k oběma rodičům, obecné soudy ve vzájemné shodě dostatečně vysvětlily, proč model střídavé péče v daném případě v tuto chvíli nepovažují za vhodný (důvody jsou stěžovateli známy z napadených rozhodnutí, není proto zapotřebí je zde znovu rekapitulovat). Neprotiví se tak nálezu

sp. zn.

ani jiným rozhodnutím Ústavního soudu, jejichž obecné závěry je vždy (a v opatrovnických věcech obzvlášť) nutné přizpůsobit specifickým okolnostem souzené věci. Obecné soudy (zejména nalézací soud) – na rozdíl od situací řešených zmíněnými nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

– nerezignovaly na zjišťování příčin velmi špatné komunikace rodičů a na snahu o její zlepšení; po vyčerpání možností, které má soud k dispozici, je při absenci dohody rodičů povinností soudu autoritativně rozhodnout a té obecné soudy dostály.

7. Jelikož syn byl svěřen do výlučné péče matky, bylo na místě upravit styk se stěžovatelem v co nejširší možné míře. I v tomto ohledu z pohledu Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí. V danou chvíli přijatá úprava styku nezletilého se stěžovatelem (viz bod 1 usnesení) je odůvodněná a adekvátní zjištěným skutkovým okolnostem (korespondující i závěrům nálezu

sp. zn.

).

8. Ústavní soud na závěr – podobně jako již obecné soudy – připomíná, že napadené rozhodnutí nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů definitivní. Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilého se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit také úpravu jeho poměrů. Netřeba zdůrazňovat, že preferovanou a pro dítě mnohem méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli další a další návrhy v soudním řízení. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů. Tím se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na nezletilého. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následujících několik let, než nezletilý nabude zletilosti, v soudní síni nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch dítěte a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu