Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1491/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Kazimíra Jachnického, zastoupeného Mgr. Adamem Krejčím, advokátem se sídlem Zámecké nám. 24, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020 č. j. -116 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 1. 2020 č. j. -100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení základních práv garantovaných mu ve smyslu a d (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem ve věci žalobce (dále jen ("stěžovatel") proti žalované Skanska, a. s. (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 72 231,76 Kč s příslušenstvím zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to pro nedůvodnost stěžovatelova odvolání. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl potřebná dokazování, náležitě zjistil skutkový stav, věc správně posoudil i po právní stránce a současně připomněl přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu.

Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, následné rozhodnutí Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti přiložil a také od jeho doručení odvíjí běh lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto musel podrobit přezkumu také rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pakliže je totiž přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a také rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci pak jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle pro nepřípustnost odmítl. V prvé řadě zdůraznil, že přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v jsou skutečně splněna, neboť dovolání může být podle citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Nejvyšší soud uvedl, že závěry odvolacího soudu, jimiž vyložil ujednání stran, jsou v souladu s výkladovými principy právních jednání podle judikatury. Připomněl také logiku výkladu a další vlastní judikaturu. Konečně také zdůraznil, že pro rozhodnutí nižších soudů bylo určující, že v důsledku úpadku zhotovitele (právního předchůdce stěžovatele) a prohlášení konkursu na jeho majetek ještě před uplynutím záruční doby právo zhotovitele na zaplacení pozastávky ani nevzniklo. Tento závěr však stěžovatel v podaném dovolání ve smyslu nenapadl. I proto tak otázky stěžovatele týkající se uplatnění nároku žalované na slevu z ceny díla prostřednictvím kompenzačního úkonu vůči žalobou uplatněné pohledávce nemohly přípustnost dovolání založit.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu