Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1370/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. L., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 10. 2017 č. j. OAM-1791-35/ZR-2013, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 3. 2018 č. j. MV-6836-6/SO-2018, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020 č. j. -128 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021 č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle , a d (dále jen "") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Úmluvy o právech dítěte. K tomu mělo dojít v důsledku porušení principu nejlepšího zájmu dítěte (ve vztahu k nezletilým dětem stěžovatelky) a nedostatečného posouzení přiměřenosti rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a byla jí stanovena lhůta k vycestování z území České republiky. K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "vedlejší účastník") v její věci aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 9. 10. 2017 č. j. OAM-1791-35/ZR-2013 byla podle , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen ""), zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a byla jí stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 12. 3. 2018 č. j. MV-6836-6/SO-2018 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto. Důvodem pro postup správních orgánů byla opakovaná trestná činnost stěžovatelky, která se během 8 let dopustila celkem 12 trestných činů v souvislosti s užíváním drog a ve více případech byla odsouzena k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Na základě žaloby stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 5. 2019 č. j. -81 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. -27 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud následně její kasační stížnost odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy. Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instance.

Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy

sp. zn.

, bod 53. nebo

, bod 37.). Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že cizinec si má a může být při páchání závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v oblasti trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců. Ústavním stížnostem dovolávajícím se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, tak není možno vyhovět (srov. nález

sp. zn.

).

Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatelky na její soukromý a rodinný život. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatuje, že otázce posouzení přiměřenosti jejich dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatelky, včetně dopadu na její nezletilé děti, se oba soudy, jakož i správní orgány, věnovaly dostatečně a ústavně konformně. Vedle nejlepšího zájmu dítěte hodnotily rodinné vazby, délku pobytu, závažnost protiprávního jednání, jakož i ekonomické poměry a společenské a kulturní vazby ke státu původu. Úmluva o právech dítěte v čl. 9 odst. 3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s rodiči, přičemž nikde nestanovuje, že rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit zrušení trvalého pobytu stěžovatelky jako nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.

Ústavní soud ověřil, že správní orgány a následně i oba správní soudy posoudily tato kritéria jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Vzhledem k opakované trestné činnosti neměly za to, že se stěžovatelka v průběhu času napravila, naopak dospěly k závěru o hrozící další trestné činnosti v budoucnu. Postup správních soudů byl řádně odůvodněn, jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanovenímiy i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Ústavní soud závěrem uvádí, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Stěžovatelka má další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu