Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1516/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou, sídlem Žilkova 65, 621 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -369 ze dne 21. 4. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná , a d (dále jen "") a také Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výkonu rodičovské odpovědnosti, styku a vyživovacích poměrů ve vztahu k nezletilým dcerám A. a J., jejichž matkou je L. B. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. -369 ze dne 21. 4. 2021 (dále také "rozsudek krajského soudu") byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č. j. -330 ze dne 13. 10. 2020, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2020, (dále také "rozsudek soudu prvního stupně"), a to tak, že bylo změněno původní rozhodnutí Okresního soudu v Kladně č. j. -157 ze dne 19. 6. 2017 a došlo ke zvýšení výživného stěžovatele (otce) na nezl. A. na částku 10 000 Kč a nezl. J. na částku 8 500 Kč (výrok I napadeného rozsudku krajského soudu). Dále byl pod výrokem II napadeného rozsudku krajského soudu upraven (zúžen) běžný styk stěžovatele s nezletilými dcerami v kalendářním roce a během prázdnin s tím, že matka je povinna nezletilé dcery předat na začátku styku v místě trvalého bydliště stěžovatele (v P.) a na konci styku je stěžovatel povinen nezletilé dcery předat matce v místě trvalého bydliště matky (v B.). Výrokem III napadeného rozsudku krajského soudu došlo k potvrzení výroku V rozsudku soudu prvního stupně a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV napadeného rozsudku krajského soudu).

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh soudního řízení a namítá stručně řečeno to, že krajský soud se nezabýval tímto případem individuálně, když byl stěžovateli významně zkrácen rozsah běžného styku s nezletilými dcerami, zejména pak došlo k redukci styku během jarních prázdnin (pouze v každém sudém kalendářním roce), a to pouze z toho důvodu, že to požadovala matka. Stěžovatel poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů v případech, kdy jeden z rodičů opustí svévolně společné bydliště s dětmi; odkazuje přitom na nález

sp. zn. IV. ÚS 4156/19

, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že v těchto případech by mělo k předávání dětí ke styku docházet zásadně v místě původního bydliště. Požaduje, aby se Ústavní soud vyjádřil i k otázce střídání prázdnin tak, aby došlo ke sjednocení soudní praxe. Krajskému soudu dále vytýká to, že ani při rozhodování o razantním zvýšení výživného nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu, ale rozhodl pouze obecně podle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti pro výživné. Stěžovatel uzavírá, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k zásahu do jeho shora označených ústavně garantovaných práv, aniž by takový zásah byl ospravedlněn silnějším legitimním zájmem, především nejlepším zájmem dětí.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné především předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [, písm. d)y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.

Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž krajský soud, který modifikoval rozsah styku a rozhodl o zvýšení výživného pro nezletilé dcery, založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Takové formy protiústavnosti však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanovenímiy a jeho rozhodnutí nelze - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - označit jako obecné, paušální, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti, a to včetně stěžovatelem odkazovaného nálezu

sp. zn.

. V kontextu projednávané věci totiž závěry z citovaného nálezu, že negativa realizace styku by měla být proporcionálně a úměrně rozvržena mezi oba rodiče, nachází svůj odraz v rozhodnutí krajského soudu (srov. výrok II in fine), kdy matka je povinna nezletilé dcery předat na začátku styku v místě trvalého bydliště stěžovatele (v P.) a na konci styku je stěžovatel povinen nezletilé dcery předat matce v místě trvalého bydliště matky (v B.).

Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž by byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Jak ovšem bylo vysvětleno výše, takový zásah či pochybení v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu