Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 453/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Seilera, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. -146, rozsudku Městského v Praze ze dne 25. června 2020 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2019 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d a odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhuje, aby mu byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal (jde o v pořadí třetí kompenzační řízení) zadostiučinění v penězích ve výši 51 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. . V posledně uvedeném řízení (jde o druhé kompenzační řízení) se stěžovatel domáhal kompenzace za nepřiměřenou délku jiného řízení (prvního kompenzačního řízení).

3. Stěžovatelova žaloba na kompenzaci za průtahy, ke kterým mělo dojít v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. , byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. zamítnuta. Rozsudkem Městského v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítnuto.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že kompenzační řízení sp. zn. mělo jednoduchý charakter, neprováděl v něm žádné obstrukce, a přesto trvalo 2,5 roku. Před obecnými soudy poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva v některých případech již takovou délku řízení shledal nepřijatelnou. Obvodní soud, namísto toho aby z této skutečnosti vyšel, se však vyjádřil v tom směru, že přiměřená délka řízení není předvídatelná a je na něm, aby ji posoudil. Takový přístup má podle stěžovatele povahu libovůle v rozhodování. Podobnou libovůli projevil i Nejvyšší soud, který vyslovil, že přiměřenost délky řízení je třeba posuzovat individuálně. Tím ji ovšem učinil nepředvídatelnou, když v důsledku toho je jen na soudci, aby podle své libovůle sdělil, zda délka řízení byla přiměřená či nikoliv.

5. Dle stěžovatele též soudy měly přihlédnout k tomu, že je mu již 67 let a jeho zdravotní stav není dobrý, což v řízení doložil. Osoba starší a nemocná nepřiměřenou délku kompenzačních řízení snáší hůře než zbytek obyvatelstva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádné zásadní argumenty, které by vypovídaly o porušení jeho základních práv a svobod. Úvaha soudů, že každý případ je nutno posuzovat individuálně na základě jeho konkrétních okolností, a nikoliv bez dalšího vycházet z určité pevně předurčené doby, po kterou smí soudní řízení trvat, není projevem nějaké jejich libovůle, nýbrž běžnou a správnou praxí. Chybný by byl naopak přístup navrhovaný stěžovatelem, neboť by vedl k "mechanickému" přístupu odhlížejícímu od konkrétní reality.

9. Jde-li o horší zdravotní stav a vyšší věk stěžovatele, z těchto skutečností bezprostředně nevyplývá, že by 2,5letou délku řízení nebylo možno považovat za přiměřenou. Nadto třeba upozornit, že stěžovatel provádí řetězení kompenzačních řízení a v takovém případě je třeba přistupovat k opakovaně uplatňovaným nárokům účastníků zdrženlivě kvůli možnému zneužití práv (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014

sp. zn.

či ze dne 29. 9. 2015

sp. zn.

).

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

11. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval uplatněným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu