Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1354/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. B., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. -612 ze dne 15. 9. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -672 ze dne 11. 3. 2021, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva (resp. také základní práva nezletilého syna) garantovaná , a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také a Úmluvy o právech dítěte.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov č. j. -612 ze dne 15. 9. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") byl zamítnut návrh stěžovatelky na změnu úpravy styku nezletilého P. H. s otcem (výrok I). Pod výroky II a III bylo rozhodnuto o výživném na nezletilého a o úhradě nedoplatku na výživném, výrokem IV pak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i otce nezletilého rozhodl Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") shora označeným rozsudkem č. j. -672 ze dne 11. 3. 2021 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že - zjednodušeně řečeno - zúžil běžný styk otce s nezletilým na sobotu a neděli a dále rozhodl o styku během prázdnin (výrok I), pod výroky II a III bylo rozhodnuto o zvýšení výživného a dlužném zvýšeném výživném pro nezletilého; výrokem IV pak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že soudy v napadených rozhodnutích adekvátně nezohlednily nejlepší zájem nezletilého, neboť v nejlepším zájmu nezletilého je minimalizace styku s otcem, zejména zabránění pobytu v nevhodném výchovném prostředí (v domácnosti otce dochází z důvodů agresivity a nevhodného užívání alkoholu k projevům domácího násilí). Soudy dle stěžovatelky nevhodně vyhodnotily provedené důkazy, respektive odmítly provést navrhované důkazy, aniž by svoje rozhodnutí řádně odůvodnily; navíc se nevypořádaly se všemi jejími námitkami. Stěžovatelka poukazuje zejména na neprovedení důkazů trestními spisy a upozorňuje rovněž na probíhající trestní řízení vedené proti otci nezletilého před Okresním soudem Brno-venkov (sp. zn. ) pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Soudy učinily toliko závěr, že se jedná o ojedinělé excesy, resp., že násilí se doposud neobrátilo proti nezletilému (závěr krajského soudu). Nepatřičný je v tomto ohledu rovněž závěr krajského soudu o tom, že nezletilý vyjadřuje pozitivní vztah k otci i závěr o tom, že nezletilý je řádně zastoupen ustanoveným opatrovníkem. Obecné soudy tak dle stěžovatelky nepostupovaly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí zatížily závažnými vadami a porušily i práva nezletilého. Postupem nadepsaných soudů tak došlo k porušení shora označených základních práv stěžovatelky a nezletilého.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné především předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [, písm. d)y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

).

Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž obecné soudy - respektive krajský soud, který modifikoval rozsah styku - založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Takové formy protiústavnosti však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že zejména krajský soud se náležitě vypořádal s námitkami stěžovatelky: proč její výhrady k osobnosti a chování otce nezletilého nepovažoval za důvodné, proč přistoupil k omezení styku otce s nezletilým i jakým způsobem byla realizována participační práva dítěte (viz body 18 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud tak svoje rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnil ve smyslu ústavně právních požadavků kladených na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí plynoucích z y. V rozhodování krajského soudu tak nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

V tomto ohledu se pak výtky stěžovatelky jeví ještě předčasnými, jelikož bude namístě nejprve zjistit, zda a jak se úprava styku nastavená krajským soudem v praxi osvědčí z hlediska jejích dopadů na celkové prospívání nezletilého, přičemž ani trestní řízení vedené proti otci nezletilého před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. není doposud skončeno (dle informací z veřejně dostupné databáze Ministerstva spravedlnosti https://infosoud.justice.cz byla ve věci opětovně podána obžaloba a hlavní líčení je nařízeno na 6. 9. 2021). Stěžovatelkou nyní rozporované vymezení styku nezletilého s otcem tak má z podstaty věci dočasný - a nikoli do budoucna již neměnný - charakter, kdy krajský soud jasně uvádí, že v budoucnu nelze vyloučit ani vydání rozhodnutí v tom smyslu, že se styk nezletilého s otcem neupravuje s ohledem na nezájem otce (bod 18 in fine napadeného rozsudku).

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu