Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1800/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Vladimíra a Lenky Čejkových, zastoupených JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -69 ze dne 16. 4. 2021 a výroku II rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v Hodoníně č. j. -58 ze dne 11. 2. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Ondreje Maťka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Před Okresním soudem v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi vedeno řízení o zaplacení 47 775 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Nalézací soud žalovaný nárok stěžovatelům přiznal výrokem I rozsudku pro zmeškání a napadeným výrokem II uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení 25 528 Kč. K odvolání stěžovatelů proti uvedenému výroku II rozsudku pro zmeškání podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého jej Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen " ")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práv plynoucích z a d (dále jen " ") a volají po sjednocení judikatury v otázce vyňaté zákonodárcem z působnosti Nejvyššího soudu [viz (dále jen " ")].

3. Obecné soudy přiznaly stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku vypočítanou podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ačkoli bylo namístě postupovat podle tzv. přísudkové , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušené Ústavním soudem [viz nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)].

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatelé vyvozují za účelem přiznání vyšší částky na nákladech řízení v judikatuře obecných soudů konflikt, který neexistuje. Nepřikládají váhu časovým a jiným skutkovým souvislostem odkazovaných rozhodnutí a domnívají se, že byla-li Ústavním soudem zrušena především pro její zneužívání v tzv. formulářových žalobách (a jejich žaloba formulářová nebyla), měla by být na jejich případ analogicky aplikována.

6. Soudní praxe se s neexistující, ač zákonem předvídanou úpravou paušální výše náhrady nákladů řízení (viz věta první před středníkem ) vyrovnala po zrušení přísudkové vyhlášky podpůrnou aplikací advokátního tarifu, doplněnou v odůvodněných případech volnou úvahou soudu v intencích [srov. blíže nález

sp. zn.

ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681), navazující na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15. 5. 2013 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či nálezy

sp. zn.

ze dne 22. 5. 2018 (N 96/89 SbNU 447) a

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2019 (N 65/93 SbNU 301)].

7. Věc stěžovatelů se ovšem nejeví být mimořádná a zasluhující zvláštní pozornost, stěžovatelé sami nic podobného ani netvrdí. byla zrušena mimo jiné proto, že se příčila zákonnému požadavku, aby byly přiznány toliko náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a nereflektovala vztah výše nákladů s předmětem sporu a náročností jeho zastoupení. Byť stěžovateli žalovaná částka 47 775 Kč není jednoznačně bagatelní, nešlo podle přiložených rozhodnutí o složitý spor (pasivní žalovaný, rozsudek pro zmeškání vydaný při prvním jednání, odvolací řízení iniciované stěžovateli). Za takových okolností se náhrada nákladů řízení ve výši 25 528 Kč nejeví jako nespravedlivá; stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že by účelně vynaložili výrazně více, než jim bylo přiznáno podle advokátního tarifu.

8. Argumentace stěžovatelů, opakující se v ústavní stížnosti, byla kromě toho pečlivě vypořádána již obecnými soudy; zejména odůvodnění odvolacího soudu je zcela adekvátní, jeho interpretace závěrů nálezu

sp. zn.

, na který odkazuje, je přiléhavá a nese se v duchu vzájemně se respektující judikatury Ústavního soudu s dřívější praxí Nejvyššího soudu. Věc rozhodovaná Nejvyšším soudem pod sp. zn. na případ stěžovatelů nedopadá (jak osvětlily již obecné soudy), neboť v ní šlo o řízení zahájené v roce 2010, tj. před zrušením přísudkové vyhlášky, nikoli v roce 2020, tj. 7 let poté, jako u stěžovatelů. Samotná skutečnost, že v minulosti taková vyhláška v právním řádu existovala, jejich legitimní očekávání nezakládá (v podrobnostech viz výše odkazovaná rozhodnutí). Jeden případ, v němž Nejvyšší soud zvolil jako řešení paušální náhradu nákladů řízení stanovenou při absenci normativní úpravy volnou úvahou soudu, aniž by současně osvětlil, jaké nadstandardní důvody jej k tomu vedly (viz usnesení sp. zn. ze dne 20. 11. 2017, zrušené nadto v dotčeném výroku III nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2020), rozkolísanost judikatury a nutnost zásahu Ústavního soudu ve věci stěžovatelů nedokazuje. Obecné soudy postupovaly přiměřeně okolnostem věci, svůj postup řádně odůvodnily a nezpronevěřily se ani jiným požadavkům plynoucím z ústavního pořádku; základní práva stěžovatelů v projednávané věci dotčena nebyla.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu