Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1980/21

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Musila, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem Lánská 65/8, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 13. 4. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a usnesení Okresního soudu v Liberci a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení, jak se uvádí i v ústavní stížnosti.

2. Podle stěžovatele byla napadeným usnesením porušena jeho základní práva garantovaná v a d. Nejvyšší soud podle stěžovatele vytkl krajskému soudu, že v jeho rozhodnutí absentuje samostatný výrok o otázce mezinárodní příslušnosti soudů České republiky a tento závěr není ani jednoznačně odůvodněn. Nejvyšší soud dle stěžovatele pominul rozhodnutí v obdobné věci týkající se shodných účastníků a nároků ze stejné smlouvy, v níž bylo dovozeno, že smlouva neobsahuje prorogační doložku, dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto a ústavní stížnost odmítnuta. Stěžovatel dále dovozuje, že jediným zákonným soudem k rozhodnutí v jeho věci je nyní Okresní soud v Liberci. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle něj prodlužuje řízení a je projevem právního formalismu.

3. Ústavní soud se zabýval nejprve tím, zda jsou splněny podmínky pro věcné posouzení ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně podmínky dle téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

4. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243), citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z y, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

5. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. vazební věci), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), nebo z poslední doby usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2021].

6. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Jde tedy o procesní rozhodnutí, jímž se věc navrací před soud prvního stupně, u něhož se stěžovatel může domáhat ochrany svých základních práv. Jelikož řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle . Konečně stěžovatel netvrdí, že je dána některá z podmínek , při jejichž naplnění by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou, a ani Ústavní soud na podkladě ústavní stížnosti neshledal, že by ve věci stěžovatele některá z těchto podmínek splněna byla. S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vad návrhu.

7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka