Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1387/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Klapky, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. -396, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, č. j. -362, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně základních lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i ústavní princip zakotvený v y a y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze vyplývá, že se žalobci ing. J. Kovařík a ing. H. Kovaříková jako kupující domáhali slevy z kupní ceny blíže specifikovaných nemovitostí pro jejich vadu spočívající v nepřiměřené vlhkosti suterénních místností. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. -280, uznal opodstatněnost nároku žalobců, neboť vada předmětu koupě je neodstranitelná, nebrání však užívání věci. Dle obvodního soudu na takovou situaci dopadá , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), který připouští pouze právo na slevu z ceny nemovitosti popř. možnost od smlouvy odstoupit. Obvodní soud přitom uvedl, že k dřívější dohodě mezi stranami na bezplatném odstranění vady došlo za situace, kdy považovaly vadu za odstranitelnou.

3. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu nyní napadeným rozsudkem jako věcně správný dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), potvrdil, avšak s tím, že na danou věc dopadá a uzavřel, že žalobci mají jako kupující právo na přiměřenou slevu z kupní ceny.

4. Následné dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rovněž nyní napadeným rozsudkem dle s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn; ani řízení před ním není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud vyšel z , podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Na rozdíl od soudu druhého stupně dospěl dovolací soud k závěru, že ustanovení není normou kogentní a výslovně nezakazuje dohodnout si odlišnou úpravu práv z odpovědnosti za vady koupené věci a tento zákaz neplyne ani z povahy ustanovení samotného. Strany si proto vedle práva na slevu z ceny koupě mohly platně sjednat i odstranění vady bezplatnou opravou prodané věci. Podle Nejvyššího soudu však nebylo prokázáno, že by k takové dohodě mezi stěžovatelem a žalobci došlo, neboť žalobci pouze souhlasili, že stěžovatel zjištěnou vadu na své náklady odstraní. Bylo-li dodatečně zjištěno, že vadu nelze odstranit zcela, nebrání to uplatnění nároku na slevu z kupní ceny. Jelikož stěžovatel své dovolací námitky směřoval rovněž proti zjištěnému skutkovému stavu, Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jako i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou opomenutých důkazů a připomenul, že požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí nelze zaměňovat s povinností vypořádat se podrobně s každým argumentem. Přitom není vyloučeno ani převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, je-li s ním ve věci rozhodující soud zajedno a doplní-li k němu své vlastní úvahy.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud dovolací soud oproti soudům prvního a druhého stupně shledal, že mezi žalobci a stěžovatelem bylo uzavření dohody o změně práva z odpovědnosti za vady přípustné, měl věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení a zejména dokazování, a nikoliv konstatovat, že "v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobci s žalovaným dohodli na tom, že místo slevy z ceny koupě (§ 597 odst. 1 obč. zák.) mohou požadovat jen bezplatné odstranění vady." Soudy prvního a druhého stupně, vycházejíce z předpokladu, že zákon možnost uzavření dohody mezi stěžovatelem a žalobci stran změny práva z odpovědnosti za vady nepřipouští, se totiž prokazováním tvrzené dohody vůbec nezabývaly. Tím, že odvolací soud nezkoumal, zda bylo právo žalobců na slevu z kupní ceny dohodou nahrazeno právem na odstranění vady a následně se nezabýval ani tím, zda mohlo dojít k jednostranné změně dohody na právo na slevu z kupní ceny, za jakých podmínek a zda tyto byly naplněny, porušil podle stěžovatele princip autonomie vůle zaručený y a y. V návaznosti na to pak i dovolací soud nesprávně uzavřel, že soudy prvního a druhého stupně dostatečně vypořádaly podstatné námitky stěžovatele, přestože se těmi, které se týkaly právě dohody o opravě nemovitosti, nezabývaly a nevyjádřily se ani k jím tvrzené neoprávněné jednostranné změně nároku z odpovědnosti za vady. Závěry Nejvyššího soudu jsou proto v hrubém rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a jeho rozsudek neodpovídá požadavku na řádné odůvodnění.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že soudy prvního a druhého stupně provedly podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav (s výjimkou komentovanou níže), nicméně následně dospěly k nesprávnému právnímu závěru při výkladu ustanovení . Tento nedostatek však následně napravil napadeným rozsudkem Nejvyšší soud, který se podaným dovoláním důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti a své závěry dostačujícím způsobem odůvodnil. Ve vztahu k totiž shledal, že odchýlení se od jeho znění je dohodou mezi stranami možné. Ústavní soud považuje odůvodnění dovolacího soudu za srozumitelné, přesvědčivé a dostačující, s výjimkou závěru o neexistenci dohody mezi stěžovatelem a žalobci o bezplatném odstranění vady nemovitosti stěžovatelem. Zde lze považovat za částečně opodstatněné výhrady stěžovatele, že tato část rozhodnutí trpí jistým deficitem odůvodnění, neboť není zřejmé, z jakých skutkových zjištění vychází a zda mají tato zjištění skutečně oporu v provedeném dokazování. Nicméně, ani v tomto ohledu nedovodil Ústavní soud ústavněprávní rozměr této nedostatečnosti napadeného rozhodnutí.

9. S ohledem na skutkové závěry obecných soudů o povaze vady nemovitostí, do kterých Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, je totiž zřejmé a rozhodující, že není v možnostech stěžovatele povinnost odstranit vadu splnit. Proto ani v případě, že by se uzavření předmětné dohody dodatečně prokázalo, nevedlo by to ke zlepšení právního postavení stěžovatele, neboť s ohledem na nemožnost plnění předmětu dohody by ke změně konečného řešení sporu nebyl důvod.

10. Ačkoliv je proto možné si představit odůvodnění pečlivější a přesvědčivější, Ústavní soud již v minulosti uvedl, že není jeho úkolem obecné soudy "edukovat", nýbrž zasahovat pouze v těch případech, kdy zjistí pochybení ústavní intenzity. Jak se však podává ze shora uvedeného, k tomu v této věci neměl důvod.

11. Ostatní námitky stěžovatele pokládá Ústavní soud pouze za pokračující polemiku zejména se skutkovými závěry a s ohledem na to považuje za nadbytečné se k nim znovu vyjadřovat, jelikož závěry učiněné obecnými soudy považuje za ústavně konformní. Proto pro stručnost postačuje na ně v plném rozsahu odkázat.

12. Ústavní soud tedy uzavírá, že při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu