Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1705/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti MIKA, a. s., se sídlem Skalka 1858, Česká Třebová, zastoupené Janem Vytiskou, advokátem se sídlem Velehradská 88/1, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. -6 ze dne 24. března 2021 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -13 ze dne 20. května 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zjistil úpadek stěžovatelky (výrok I.) a prohlásil konkurs na její majetek (výrok II.). Spolu s tím insolvenční soud ustanovil insolvenčního správce a učinil navazující opatření pro další průběh insolvenčního řízení (výroky III. až XV.). Pouze proti výroku II. o prohlášení konkursu podala stěžovatelka odvolání, jež však Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla k jeho podání subjektivně oprávněna.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že insolvenční soud rozhodl v rozporu s ustanovením a . Dle těchto zákonných ustanovení měl insolvenční soud dle jejího názoru rozhodnout o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku, avšak nikoli dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Tuto schůzi ovšem soud v napadeném usnesení teprve svolal. Tím dle mínění stěžovatelky zasáhl do jejích práv, neboť jakékoliv rozhodnutí soudu o způsobu řešení úpadku učiněné před uplynutím lhůty stanovené zákonem pro podání návrhu na povolení reorganizace je protizákonné a upírá dlužníkovi možnost reorganizace. Stejně tak je týmž rozhodnutím zasaženo do práv věřitelů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná a dílem se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda vrchní soud nepochybil, jestliže odvolání stěžovatelky bez dalšího odmítl jako podané k tomu neoprávněným účastníkem řízení, avšak žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek z jeho strany neshledal.

Z obsahu insolvenčního rejstříku v insolvenční věci stěžovatelky (KSPA ) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem na zahájení insolvenčního řízení ze dne 12. 3. 2021 domáhala jednak zjištění svého úpadku, jednak ovšem také prohlášení konkursu na svůj majetek (č. 1 oddílu A insolvenčního rejstříku). Z koncepce stěžovatelčina návrhu výrokové části rozhodnutí insolvenčního soudu je patrné, že se tak mělo stát v jednom rozhodnutí. V tomto ohledu bylo stěžovatelce napadeným usnesením krajského soudu zcela vyhověno. Za této situace tedy stěžovatelka nebyla subjektivně oprávněna podat proti výroku II. o prohlášení konkursu na její majetek odvolání, jelikož se jednalo o výrok plně vyhovující.

Pro účely posouzení subjektivní přípustnosti podat odvolání přitom není určující, zda dlužník svůj postoj k řešení úpadku jedním ze zákonem předvídaných způsobů v mezidobí od vydání rozhodnutí insolvenčního soudu sám přehodnotil. Rozhodující není ani to, zda insolvenční soud přijetím návrhu stěžovatelky postupoval v souladu s ustanoveními nebo nikoli. Rovněž je pro hodnocení téže procesní otázky bezvýznamné, zda tím případně zasáhl do práv někoho jiného než stěžovatelky jako dlužníka. Dotčení věřitelé mají samozřejmě právo podat proti témuž výroku o prohlášení konkursu odvolání, a to nezávisle na postoji stěžovatelky, vyjádřeném v jejím návrhu na řešení úpadku konkrétním způsobem. Ostatně jeden z nich, obchodní společnost LETRANS s.r.o., tak i učinil, i jeho odvolání však bylo z procesních důvodů týmž usnesením odvolacího soudu odmítnuto, poněvadž řádně nepřihlásil svoji pohledávku, pročež jeho účast v insolvenčním řízení skončila, takže se nemohl stát osobou oprávněnou podat odvolání. I zde se měl vrchní soud dle názoru stěžovatelky dopustit pochybení, nicméně tato část napadeného rozhodnutí se stěžovatelky netýká, a proto se nemůže stát předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o její ústavní stížnosti. Navrhla-li tak stěžovatelka kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu i v části, v níž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání zmíněného věřitele, je třeba pokládat ústavní stížnost v tomto rozsahu za podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Z právě vyloženého současně plyne, že směřuje-li stěžovatelka svoji ústavní stížnost též proti usnesení krajského soudu v celém rozsahu, jedná se v této části o návrh nepřípustný. Stěžovatelka totiž jednak proti jiným výrokům nežli do výroku II. tohoto usnesení odvolání nepodala, čímž nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků, jež jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje ( ), jednak proti vyhovujícímu výroku II. o prohlášení konkursu na svůj majetek brojila subjektivně nepřípustným odvoláním, to jest nezpůsobilým procesním prostředkem.

Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti dle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu