Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1326/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 2033/21, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1355/2020-1713 ze dne 27. ledna 2021 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 To 233/2019-1644 ze dne 23. června 2020 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 T 120/2016-1585 ze dne 26. června 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z účastenství ve formě pomoci na přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a ke zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, peněžitý trest ve výši 50 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou způsobil. Stěžovateli i dalšímu odsouzenému pak nalézací soud uložil povinnost nahradit poškozené společně a nerozdílně škodu ve výši 919 290 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání odsouzených zamítl. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že Nejvyšší soud nenapravil vady v řízeních nalézacího soudu a odvolacího soudu spočívající v absenci vztahu mezi skutkovým zjištěním, provedenými důkazy a právními závěry a v pominutí zásady in dubio pro reo.

3. Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší soud jeho námitky hodnotil restriktivně a označil je za nespadající pod dovolací důvody, stěžovatel přitom pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu učinil předmětem dovolacího řízení závažné procesní vady, v jejichž důsledku byly důkazy nesprávně hodnoceny. Stěžovatel uvádí, že jako důkaz byla teprve před nalézacím soudem předložena jednostranná e-mailová korespondence, aniž by bylo patrné, zda poškozená nezničila odpovědi. Dále stěžovatel popsal konkrétní důkazy - výpovědi svědků, které nalézací soud i odvolací soud údajně hodnotily nesprávně - tak, aby v nich našly potvrzení svých závěrů a pominuly důkazy vinu zpochybňující. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 8 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 39, 40 odst. 2 a 3 a 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

4. Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že provedl rozsáhlé dokazování, a to nejen s ohledem na změnu senátu, a důkazy pečlivě zhodnotil. Odvolací soud reagoval na námitky týkající se "nalezené" krabice s e-mailovou korespondencí i odbornosti znalce, shledal však správnost a úplnost postupu i závěrů vyslovených nalézacím soudem, a proto odvolání zamítl. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení (odst. 12 - 14) zabýval tvrzeným extrémním nesouladem mezi dokazováním a vyvozenými závěry, konstatoval opakování námitek, jimiž se již nalézací i odvolací soud zabývaly a vypořádaly, odkázal na konkrétní body jejich odůvodnění, a sám se rovněž k námitkám vyjádřil (odst. 16, 17, 20 a 21).

5. Argumentace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá, je zjevně jen opakováním námitek uplatněných v průběhu řízení před obecnými soudy; stěžovatel není spokojen se způsobem, jak bylo o jeho námitkách rozhodnuto. Samotný nesouhlas stěžovatele ovšem bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti, a jak konstatoval zejména Nejvyšší soud, ani stěžovatelem užitých opravných prostředků. Ve vztahu k tvrzenému zásahu do práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu čl. 36 a následných Listiny lze odkázat na odstavce 23 a násl. usnesení Nejvyššího soudu, v nichž je odkaz na relevantní judikaturu Ústavního soudu srozumitelně a případně vysvětlen. Stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval, v čem měla být porušena rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny); porušením této zásady není fakt, že jeho tvrzení obecné soudy neuvěřily s ohledem na celou řadu důkazů opaku. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký lze za jeho spáchání uložit trest, přičemž podle čl. 40 odst. 1 Listiny i 90 Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu; naplněním skutkové podstaty trestného činu (definovaného v trestnímu zákoníku) se zabýval nejen nalézací soud, ale lze odkázat i na přiléhavé závěry odvolacího soudu (odst. 28) i Nejvyššího soudu (odst. 19) usnesení. Z uvedených důvodů nejde ani o porušení zásady enumerativní veřejnoprávní pretenze (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť obecné soudy rozhodovaly o sankci za jednání stěžovatele v souladu se zákonným vymezením, což sleduje rovněž smysl článku 8 odst. 2 Listiny, podle něhož lze zasáhnout do práva na osobní svobodu jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

6. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit závěry obecných soudů, neobsahují-li napadená rozhodnutí vady zasahující do základních práv účastníků a nejsou-li jejich závěry hrubě nepřiléhavé či se znaky svévole nebo libovůle. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádnou takovou okolnost neuvedl, vyjádřil (opakovaně) jen svůj nesouhlas. Obecné soudy na základě provedeného dokazování vyslovily řádně a srozumitelně své závěry o naplnění skutkové podstaty i o uloženém trestu; postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu