Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1500/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Z., zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, Brno, směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 3. 2021, č.j. -1407, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) nezl. E. H. a 2) D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 3. 2021, č.j. -1407, byl v bodě III. změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 6. 2020, č.j. -1138, mimo jiné tak, že otec (druhý vedlejší účastník) je povinen nezletilou po uskutečněném styku stěžovatelce řádně a včas předat v místě svého bydliště, čímž byla změněna dosavadní úprava styku, podle které byl otec povinen nezletilou po uskutečněném styku stěžovatelce řádně a včas předat v místě jejího bydliště.

2. Uvedeným rozhodnutím byla podle stěžovatelky porušena její práva vyplývající z , , a d, jakož i z , a y (dále jen " ").

3. Stěžovatelka namítá, že krajský soud autoritativně vstoupil do původně dohodnutého způsobu realizace běžného styku otce s nezletilou, který byl v minulosti schválen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 1. 2019, č.j. -553, a to bez toho, že by k takové změně nastala relevantní změna poměrů. V této souvislosti poukazuje na to, že důvody pro změnu v dosavadním způsobu přebírání nezletilé v jiném místě než bydlišti stěžovatelky neshledal ani okresní soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, č.j. -1138, kde uvedl, že stěžovatelka stále bydlí ve Z. a otec se po rozpadu vztahu odstěhoval ze Z. do Ž., na čemž se od doby předchozího rozhodnutí ničeho nezměnilo.

II.

4. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je zároveň snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v d. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly,

a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

III.

7. Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že otec o nezletilou projevuje setrvale zájem, nezletilá je na něj zvyklá a je vhodné, aby vazba s otcem byla udržována a rozvíjena. Rozsah běžného styku otce s nezletilou vždy v sudém kalendářním týdnu od čtvrtku do neděle, jak byl okresním soudem převzat z dosavadní úpravy styku, proto krajský soud nepovažoval za rozporný s nejlepším zájmem nezletilé.

8. K námitce otce se dále zabýval místem předání nezletilé. Uvedl, že stěžovatelka s nezletilou bydlí ve Z., otec bydlí v Ž., vzdálenost mezi bydlišti rodičů tak přesahuje 100 kilometrů. Otec v uplynulém období s nezletilou styk po určitou dobu nerealizoval, což odůvodňoval časovou a zejména finanční náročností spojenou s přepravou nezletilé do místa svého bydliště. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že rodiče vedli domácnost v Ž., následně ve Z., a po opuštění rodinné domácnosti stěžovatelkou se otec vrátil se synem zpět do svého rodinného domu v Ž. Krajský soud měl za to, že nejsou dány okolnosti, pro které by bylo spravedlivé trvat nadále na tom, aby náklady spojené s realizací styku nesl pouze otec. Vzhledem k větší vzdálenosti bydlišť rodičů není dle krajského soudu do budoucna udržitelné, aby finanční a časová zátěž spojená s naplněním práva nezletilé na kontakt s otcem jako nerezidentním rodičem tížila jen jeho. Otci dle krajského soudu nelze vytýkat, že se po rozpadu manželství přestěhoval zpět do bydliště v Ž., neboť zde vlastnil rodinný dům, a vrátil se tím také do původního bydliště s nezletilým synem, kterého měl a má v péči. Skutečnost, že i otec má ve své péči další nezletilé dítě, rovněž hovoří pro to, aby absolvování cesty s nezletilou za účelem styku zatěžovalo oba rodiče. Krajský soud proto v zájmu rovnoměrného zatížení rodičů upravil podmínky pro předání a převzetí nezletilé tak, aby bylo zajištěno, že rodiče ponesou náklady na styk nezletilé stejným dílem.

9. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze, jelikož ústavní stížnost neobsahuje argumentaci, která by mohla napadené rozhodnutí ústavněprávně relevantním způsobem zpochybnit.

10. Krajský soud se přehodnocením stávající úpravy řádně zabýval a svůj závěr o nejvhodnějším způsobu předávání nezletilé také adekvátně zdůvodnil. Kromě okolností případu přitom vycházel zejména z nálezu

sp. zn.

ze dne 2. 9. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud s odkazem na další předchozí judikaturu Ústavního soudu vyložil, že větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů dítěte nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednoho z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem s tím, že v zájmu rovnoměrného vyvážení zátěže lze v takovém případě požadovat, aby byla přenesena proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Zvolené řešení tak Ústavní soud považuje za racionální výsledek snahy nalézt takovou úpravu, které přispěje k rozložení negativ spojených s rozpadem rodiny rovnoměrně mezi stěžovatelku a otce nezletilé, a to přesto, že se původně (nyní již před více než dvěma lety) sami dohodli na úpravě jiné.

11. Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv ani jiné relevantní nedostatky, které by z hlediska ústavněprávního přezkumu odůvodňovaly zrušení napadeného rozsudku. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2021

David Uhlíř v. r.

předseda senátu