Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 693/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -356 ze dne 13. ledna 2021 a Krajského soudu v Praze č. j. -334 ze dne 24. září 2020 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. -307 ze dne 4. června 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Kladně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle , a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, povinnost v průběhu zkušební doby nahradit způsobenou škodu, povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně 9 720 Kč a poškozenému za nemajetkovou újmu 85 711,20 Kč a majetkovou újmu 41 294 Kč - se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odvolání stěžovatele i poškozeného Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání odmítl Nejvyšší soud jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá porušení zásady in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů.

4. Stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím a namítá, že soudy přebíraly své závěry a nedbaly na konstantní argumentaci obhajoby při současné existenci mnoha pochybností, logických rozporů a variant skutkového děje. Závěr o vině stojí jen na výpovědích dvou svědků, kteří při rekognici určili stěžovatele jako pachatele na 70 a 80 % (tedy přetrvává pochybnost 30 a 20 %). Soud uvěřil těmto svědkům i přes výpovědi dalších svědků, podle nichž v inkriminované době stěžovatel nosil dlahu na prstu pravé ruky, která mu úder, jímž měl poškozenému ublížit, znemožňovala. Existující pochybnosti obecné soudy přehlédly, potlačily zásadu in dubio pro reo a důkazy hodnotily jednostranně a tendenčně. Napadenými rozhodnutími soudy porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen " "), a proto navrhuje jejich zrušení.

5. Z napadených rozhodnutí se podává, že poškozený byl napaden na taneční zábavě, přičemž jeho zranění podle znaleckého zkoumání odpovídají úderu (pěstí) do obličeje a následného pádu na zem. Stěžovatel připouští konflikt s poškozeným, ne však takového charakteru a intenzity, aby mu způsobil příslušná zranění. Nalézací soud založil své závěry především na výpovědích dvou svědků, kteří nemají žádný vztah k účastníkům konfliktu, a konflikt pozorovali z bezprostřední blízkosti. Jejich pochybnosti (20 - 30 %) se týkaly rekognice, tedy poznání stěžovatele mezi figuranty jako osoby, která napadla poškozeného; to za situace, kdy stěžovatel svoji účast na konfliktu připouští, popírá však napadení poškozeného. Další svědkové nevypovídali ke konfliktu, neboť mu nebyli přítomni a informace mají jen z doslechu, případně vypovídali jen k otázce, měl-li stěžovatel v inkriminovaný den dlahu, či nikoliv. Výpověď stěžovatele potvrzovala pouze jeho manželka, která v přípravném řízení nevypovídala, k čemuž přihlédly i obecné soudy. Z dokazování nevyplynuly mnohé (logické) pochybnosti ani varianty skutkového děje, stěžovatel pouze nesouhlasí s výpověďmi vyslechnutých svědků.

6. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž přísluší zkoumat a posuzovat, jsou-li podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a své úvahy jsou povinny v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen v případě zjištění nejzávažnějších pochybení, při porušení základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazují-li znaky svévole nebo libovůle.

7. Právo na přístup k soudu ( y) zaručuje každému, že o jeho věci bude obecný soud rozhodovat podle předem stanovených pravidel a účastník řízení bude moci využít všech procesních prostředků, které mu právní předpisy přiznávají. Stěžovatel této možnosti využil; neodpovídají-li právní závěry obecných soudů jeho očekávání, nejde bez dalšího o zásah do jeho základních práv a není tím ani založena důvodnost ústavní stížnosti.

8. Pravidlo in dubio pro reo představuje záruku, že soudy rozhodnou ve prospěch obviněného, přetrvávají-li pochybnosti neodstranitelné ani provedením dalšího dokazování [viz například nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)]; ne vždy existence rozporů automaticky vyžaduje aplikaci této zásady a obecný soud může podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v projednávané věci obecné soudy učinily spolehlivý závěr, na jehož základě vydaly svá rozhodnutí.

9. Stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, kterou by se již dříve obecné soudy nezabývaly a která by svědčila o tom, že jejich postupem byla zasažena jeho základní práva; věcí se řádně a v dostatečné míře zabývaly, aby na základě provedených důkazů mohly učinit jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů.

10. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu