Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1207/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudů Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jitky Drunecké, zastoupené JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem Holšická 1458, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. -232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných d.

Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví .

II.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. MSPH 89 -139 byl povolen částečný rozvrh pohledávek (výrok I.) tak, že každá zajištěná pohledávka bude uspokojena poměrně do výše 0,387%, k uspokojení těchto nároků bude použito 3 113 437,08 (výrok II.). Výrokem III. byla věřitelům uložena povinnost sdělit údaje k výplatě insolvenčnímu správci, který o realizaci rozvrhu podá soudu písemnou zprávu (výrok IV.).

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. , -177 změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku II. tak, že pohledávka věřitele č. 74 ve výši 45 165 321 Kč nebude uspokojena částečným rozvrhem, jinak výrok II. potvrdil. Odvolání stěžovatelky, která požadovala oddělené uspokojení z věcí zajištěných v trestním řízení dlužníka před 1. 8. 2013 tak nevyhověl.

Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Zásah do základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v aplikaci, resp. neaplikaci ustanovení (dále jen " ") na probíhající insolvenční řízení. Po skutkové i formální stránce byly splněny všechny zákonné předpoklady k tomu, aby bylo citované ustanovení použito a s těmi věřiteli, kterým byl coby poškozeným v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. přiznán nárok na náhradu škody proti P. S., bylo nyní jednáno jako se zajištěnými věřiteli při rozdělení výtěžku ze zpeněžení majetku, který byl v tomto trestním řízení zajištěn pro účely obětí trestného činu. Zajištění majetku dle trestního řádu trvalo nejen v době, kdy bylo insolvenční řízení zahájeno, ale trvalo i ve chvíli, kdy se předmětné ustanovení § 167 odst. 2 insolvečního zákona stalo účinným, tedy ke dni 1. 8. 2013. V použití této právní normy tak obecným soudům nic nebránilo. Nejvyšší soud podle stěžovatelky opomíjí oprávněné zájmy obětí trestných činů, které navzdory zajištění svých nároků v trestním řízení musely v důsledku mezery v zákoně strpět zcela nezajištěné postavení v rámci insolvenčního řízení. Obecné soudy podle stěžovatelky zvýhodnily ostatní věřitele před oběťmi trestné činnosti, jejichž nároky byly od roku 2000 zajištěny v rámci trestního řízení a které mají mít přednostní postavení i v insolvenčním řízení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího, pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Přestože ústavní stížnost zmiňuje ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však České republiky Ústavnímu soudu nedává. Hodnocení důkazů a právní posouzení věci spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud smí realizovat svou pravomoc pouze v případě zásahu do základních práv a svobod, pokud důkazní řízení bylo zcela mimo limity kladené ústavním právem, případně, pokud právní hodnocení vykazuje takové vady, které porušují základní práva a svobody stěžovatelů.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem Nejvyššího soudu, který aproboval rozhodnutí nižších soudů, jimiž mělo dojít k protiústavní aplikaci ustanovení . Argumenty, které však stěžovatelka předkládá, zůstávají na úrovni podústavního práva, případně v rovině nesouhlasu s postupem obecných soudů. Ústavní soud přitom nemá za to, že by Nejvyšší soud v projednávané věci postupoval v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelky. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší soud argumentací stěžovatelky řádně zabýval a své závěry odůvodnil, a to i s odkazem na svou judikaturu. Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud vyložil ustanovení ve spojitosti s ustanovením , přičemž samotný nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. V podrobnostech lze odkázat na napadené rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu