Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1570/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudů Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Baňky, zastoupené JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. -222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. -200 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2019, č. j. -138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných d.

Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla uložena vedlejšímu účastníkovi (žalovaný) povinnost zaplatit stěžovateli (žalobce) částku 135 000 Kč s příslušenstvím. To vše z titulu ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce. Současně byla tímto rozsudkem zamítnuta žaloba stěžovatele v části týkající se částky 85 030, 52 Kč, a to z titulu vrácení daru. Rovněž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo o odvolání povinného rozhodnuto tak, že se žaloba co do částky 135 000 Kč zamítá. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k celé řadě jiných případů se mezi otcem a synem nejednalo o zápůjčku, ale o dar. Není tak dán právní titul k vrácení žalované finanční částky.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že se odmítá. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za naplněné ( ). To znamená, že dovolatel musí uvést, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit - to však žalobce podle závěru Nejvyššího soudu neučinil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil jak skutkové, tak i právní závěry obecných soudů.

III.

Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání proti v záhlavní označenému rozsudku odvolacího soudu, aniž by řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu nijak nerozporuje.

Ústavní soud za této situace podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu